I.ÚS 2731/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2731/10 ze dne 4. 12. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Barešem, advokátem se sídlem Panská 12/14, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 7 Ao 2/2010-78, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel v ústavní stížností (doplněné podáním ze dne 4. 2. 2011) navrhl zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 7 Ao 2/2010-78, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") podle něhož je nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Stěžovatel uvedl, že citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále také "NSS") byl zamítnut jeho návrh na zrušení opatření obecné povahy - regulačního plánu "Území při západním vstupu na Ústřední hřbitov v Brně - Bohunicích" z roku 2006, vyhlášeného vyhláškou č. 29/2006 města Brna (dále jen "OOP"), a to v části "CH" dotčených pozemků p.č. X/1, X/2, X/3 a X/4 k.ú. Bohunice. Stěžovatel je vlastníkem pozemku p.č. X/1 k.ú. Bohunice (dále jen "pozemek") a shledal dotčení svých práv v tom, že přímo na jeho pozemku je v OOP umístěn "značně konkretizovaný dvou až třípodlažní objekt" (dále jen "objekt"), který z praktického hlediska nelze realizovat. Stěžovatel se - na rozdíl od NSS - domnívá, že regulačním plánem v části "CH" (dále "RP část CH", "část "CH") došlo k velmi zřetelnému omezení vlastnického práva a porušení ústavně dovozených zásad minimalizace a subsidiarity územního plánování. Stěžovatel uvedl, že Nejvyšší správní soud v řízení o návrhu na zrušení OOP opominul podstatu jeho námitek; ta směřovala do samotného pojetí institutu regulačního plánu jako územně plánovacího nástroje "již v takovém stupni podrobnosti, že jeho použití - a umísťování výrazně konkretizovaných staveb - má smysl pouze tehdy, když je zřejmá jejich reálná udržitelnost a praktická realizovatelnost (v opačném případě zablokují území a mají charakter stavební uzávěry na mnoho let)". Stěžovatel dále uvedl, že RP CH z roku 2006 se stal pozemek velmi konkretizovaným subjektem, který je však (dle jeho názoru) "ekonomicky zcela nerentabilní", "reálně neproveditelný" (neboť je zakreslený na pozemcích čtyř nesourodých vlastníků s rozdílnými zájmy) a současně také není veřejně prospěšnou stavbou. Stěžovatel se dále domnívá, že NSS prakticky pominul podstatu problému, tj. "zablokování pozemku striktně nadiktovaným objektem, který prakticky nejde zrealizovat, o který nikdo nemá zájem a na kterém přitom není žádný veřejný zájem". Stěžovatel proto považuje skutečnost, že taková stavba (za okolností, kdy navržený objekt nebyl konzultován s vlastníky pozemku) znamená v konečném důsledku značné omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. V souzené věci dále poukazuje (ve vztahu k nerealistické stavbě) na pochybný veřejný zájem, který NSS dovozuje s odkazem a převzetím "pouhého (značně neurčitého) vyjádření odpůrce" (Statutární město Brno). Stěžovatel připomněl požadavky minimalizace a subsidiarity na územní plánování, které NSS dovodil z ústavních předpisů (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120; zásahy do vlastnického práva musí mít zásadně výjimečnou povahu, musí být prováděny jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším způsobem a vedoucí ještě rozumně k zamýšlenému cíli) a které v souzené věci nebyly dodrženy. Stěžovatel současně připomenul zásadu, že při výkladu a aplikaci právních předpisů je třeba nalézat a reflektovat smysl a účel zákona, volit ten ze dvou možných výkladů, který více šetři základní lidská práva a svobody, jež jsou uváděny v judikatuře Ústavního soudu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Pl. ÚS 21/96, Pl. ÚS 14/07). Domnívá se, že vynechání reálného kontaktu s vlastníky pozemku v procesu tvorby regulačního plánu (s odkazem na informování veřejnosti veřejnou vyhláškou) je v rozporu se smyslem a účelem zákona. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 10. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010-116, ve kterém byl - dle stěžovatelova mínění - vysloven opačný názor než v rozhodnutí v souzené věci. Dle citovaného rozhodnutí skutečnost, že navrhovatel i v případě, že neuplatnil námitky či připomínky ve fázích přípravy opatření obecné povahy, jej nezbavuje práva podat takový návrh; návrh proto nemůže soud pro nedostatek aktivity navrhovatele v předcházejících fázích správního řízení odmítnout pro nedostatek procesní legitimace, vždy je nutno přihlédnout k individuálním okolnostem případu. V souzené věci však NSS stěžovatelovy námitky zlehčil odkazem na absenci potřebné procesní aktivity, považoval ji za přitěžující skutečnost a v hodnocení (sedmého senátu) dotčena individualizace věci chybí. II. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 24. 6. 2010, č. j. 7 Ao 2/2010-78, návrh stěžovatele na zrušení OOP v části CH zamítl (výroková část I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.) Nejvyšší správní soud v prvé řadě upozornil na rozsah přezkumné pravomoci správního soudu a vyslovil se pozitivně ke splnění procesních podmínek řízení, tj. k tomu, že napadené závazné části regulačního plánu představují materiálně opatření obecné povahy a že stěžovatel je aktivně procesně legitimován. Nejvyšší správní soud uvedl, že stanovil postup soudního přezkumu OOP v bodě VII svého rozsudku ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005-98; jednotlivé kroky algoritmu testu přezkumu vyplývají zejména z § 101d odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. a soud jej užil i v rámci dalších rozhodnutí týkajících se přezkoumání OOP. Při přezkumu v rámci citovaného ustanovení NSS zjišťuje zda: 1) správní orgán měl pravomoc napadené opatření obecné povahy vydat; 2) správní orgán nepřekročil při vydávání opatření obecné povahy zákonné meze své působnosti; 3) bylo při vydávání opatření obecné povahy postupováno zákonem stanoveným způsobem; 4) je opatření obecné povahy z hlediska hmotného práva v souladu se zákonem; 5) je opatření obecné povahy přiměřené sledovanému cíli (test proporcionality). NSS poukázal na to, že první tři kritéria tohoto algoritmu soudního přezkumu jsou kritérii formálními a další dvě kritéria jsou pak kritérii materiálními, v nichž správní soud již přihlíží k samotnému obsahu přezkoumávání OOP. Ve vztahu k prvním dvěma bodům (k nimž stěžovatel ostatně ani nevznesl žádné námitky) soud považuje za prokázané, že závazné části Regulačního plánu "Území při západním vstupu na Ústřední hřbitov v Brně - Bohunicích" byly schváleny orgánem, jenž k tomu měl pravomoc a v rámci jeho působnosti, a posléze vyhlášeny ve formě, která odpovídala zákonu. NSS se proto zabýval i třetím krokem algoritmu soudního přezkumu spočívajícím ve zjišťování, zda závazné části Regulačního plánu "Území při západním vstupu na Ústřední hřbitov v Brně - Bohunicích", byly vydány zákonem stanoveným způsobem. Při této příležitosti zdůraznil, že celý proces projednávání a schvalování územně plánovací dokumentace je patrný z obsahu předloženého spisu; podrobně popsal jednotlivé kroky a uzavřel s tím, že má postaveno najisto, že předmětná obecně závazná vyhláška č. 29/2006 o závazných částech Regulačního plánu území při západním vstupu na Ústřední hřbitov v Brně - Bohunicích byla vyvěšena na úřední desce dne 22. 12. 2006 a současně nabyla téhož dne účinnosti z důvodu naléhavého obecného zájmu. V daném případě zastupitelstvo postupovalo podle ustanovení § 12 odst. 2 věty druhé zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zákon nedefinuje ani příkladným výčtem, co je oním výjimečným případem (naléhavým obecným zájmem), vše tedy záleží na zvážení zastupitelstva. Smyslem a účelem publikace na úřední desce je v daném případě jednak informace, že vůbec takový akt byl vydán a že bude mít právní účinky a jednak možnost veřejnosti seznámit se s jeho obsahem. Obou těchto účelů je v potřebné míře dosaženo i za situace, kdy obecně závazná vyhláška nabyla účinnosti dnem vyhlášení. NSS proto konstatoval, že obecně závazná vyhláška č. 29/2006 o závazných částech Regulačního plánu "Území při západním vstupu na Ústřední hřbitov v Brně - Bohunicích" (která je z hlediska jejího obsahu též považována pro účely stavebního zákona za opatření obecné povahy (§ 188 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů), byla vydána zákonem stanoveným způsobem; nemohla proto obstát námitka stěžovatele zpochybňující průběh veřejného projednávání územně plánovací dokumentace a brojící proti tomu, že s vlastníky pozemků nikdo nejednal, i když šlo o podrobné zasažení těchto nemovitostí. Úvahy navrhovatele prý nemají oporu v předloženém materiálu. Oznámení o všech stupních veřejného projednávání proběhlo v souladu se zák