I.ÚS 2741/23 – Ústavní soud

I.ÚS 2741/23 ze dne 17. 6. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele J. A., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 275/2023-3242 ze dne 22. 6. 2023 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 25/2022 ze dne 3. 11. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 T 4/2019 ze dne 16. 12. 2021 uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Svým jednáním měl společně se svým synem způsobit za zdaňovací období roku 2013 a 2014 České republice na nepřiznané a neuhrazené dani z přidané hodnoty a dani z příjmů fyzických osob souhrnnou škodu ve výši 7 977 892 Kč. Za uvedený zločin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody ve výměře tří let a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona na dobu tří let. 2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. 3. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. 4. Řádně zastoupený stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy odpovídajícím způsobem nezohlednily význam rozhodných skutkových okolností případu a neshledaly uložený trest jako zjevně nepřiměřený. Uvádí, že Nejvyšší soud nesprávně nezohlednil, že stěžovatel v plném rozsahu uhradil jistinu doměřených daňových povinností na dani z přidané hodnoty a na dani z příjmu fyzických osob. Stěžovatel namítá, že své jednání postupně směřoval k plnému odstranění škodlivého následku trestněprávního jednání, čehož nakonec docílil. Navzdory této významné skutečnosti však Nejvyšší soud, a před ním soud vrchní, shledal uložený trest přiměřený. Stěžovatel považuje za protiústavní závěr vrchního soudu, že jednání stěžovatele v souladu s rozhodnutím správce daně o posečkání úhrady doměřených daňových povinností, na jehož základě stěžovatel prováděl úhrady na náhradu škody ve splátkách, mělo být jednání spekulativní. Nejvyšší soud i soud vrchní podle stěžovatele přehlédly, že jednal v dobré víře v to, že pokud hradí finanční prostředky na dlužné daně ve splátkách a při plném zajištění neuhrazených daní nemovitostmi, a to na základě autoritativního rozhodnutí správce daně a v souladu s rozhodnutím správce daně, nebudou mu trestní soudy tuto skutečnost klást k tíži. Podle stěžovatele je nepřípustné, aby Nejvyšší správní soud v obecné rovině hodnotil rozhodnutí o posečkání jako zákonný způsob řešení placení doměřené daňové povinnosti a zároveň, aby v případě stěžovatele totožný právní institut hodnotily trestní soudy jako spekulativní jednání. Zdůrazňuje, že posečkání nebylo dohodou, ale autoritativním rozhodnutím správce daně, a že nikdy neočekával, že mu povolení posečkání půjde k tíži. 6. Stěžovatel dále tvrdí, že vrchní soud porušil zásadu zákazu reformationis in peius garantovanou ústavním pořádkem, neboť nezohlednil, že jednání stěžovatele v době rozhodování vrchního soudu již mělo nižší škodlivý následek, než jaký mělo v době rozhodování krajského soudu. Stěžovatel uvádí, že v mezidobí od vydání rozsudku krajského soudu do okamžiku vydání usnesení vrchního soudu uhradil významnou část způsobené škody, přičemž označuje rozhodnutí vrchního soudu za svévolné a rozporné s jeho rozhodovací praxí. III. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný. 8. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí. 9. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3463/23 ze dne 20. 3. 2024). 10. Jak se podává ze shora uvedeného, všechny stěžovatelovy námitky směřují do uložených sankcí. V tomto ohledu však Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, podle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je extrémně nevyvážený prvek represe a prevence. 11. Žádné shora uvedené pochybení či nedodržení zásad ukládání trestu dosahující ústavněprávní relevance přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 12. Otázkou přiměřenosti trestu ve stěžovatelově věci se zabývaly soudy všech stupňů. Nejvyšší soud uvedl, že krajský i vrchní soud zohlednily jak polehčující okolnosti, tak okolnosti přitěžující (mezi které patří délka páchání trestné činnosti a skutečnost, že rozsah zkrácené daně několikanásobně překročil hranici značeného rozsahu), přičemž původně byla trestná činnost obviněných z důvodu překročení hranice velkého rozsahu kvalifikována dokonce podle § 240 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a k použití mírnější právní kvalifikace došlo pouze v důsledku novelizace trestního zákoníku. Vrchní soud pak podrobně popsal důvody, proč neshledal důvody k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 trestního zákoníku (srov. odst. 58 napadeného usnesení vrchního soudu), kdy uvedl, že např. obžalovaní neprohlásili vinu, nedošlo k uzavření dohody o vině a trestu, či že obžalovaní nebyli označeni jako spolupracující obvinění. 13. Ke stěžovatelově námitce proti závěru vrchního soudu o "spekulativní povaze" jeho přístupu k zaplacení zkrácené daně, lze odkázat na závěr Nejvyššího soudu (odst. 60), který uvedl, že úsilí o zaplacení daně bylo v dostatečné míře zohledněno při ukládání trestu. Stěžovateli byl uložen trest v blízkosti spodní hranice zákonné trestní sazby, když byl podle § 240 odst. 2 trestního zákoníku ohrožen trestní sazbou v rozpětí od dvou do osmi let. Možností uložení peněžitého trestu se přitom zabýval vrchní soud (viz odst. 60 napadeného usnesení vrchního soudu), který tuto možno vyloučil z důvodu absence odpovídajících příjmů obviněných i nemovitého majetku, který by mohl být použit na jeho úhradu. Úvaha vrchního soudu o tom, jak a kdy stěžovatel hradil doměřenou daň, tak neměla vliv na výsledek řízení. Ústavní soud proto nespatřuje žád