I.ÚS 2749/15

Ústavnímu soudu byla dne 10. 9. 2015 doručena ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2015 č. j. 14 Co 252/2015-217, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti ústavní stížností současně napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2015 č. j. 41 C 103/2012-210 o připuštění změny žaloby navrhované žalobcem, kterou se domáhal rozšíření žaloby o částku 156 000 Kč (z částky 144 000 Kč na 300 000 Kč) z titulu bolestného a ztížení společenského uplatnění.

Před věcným posouzením ústavní stížností napadeného rozhodnutí je Ústavní soud vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro meritorní rozhodnutí o ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 je opožděná.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s uplatněním kterého je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Pokud procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli není zákonem poskytnut, je možno podat ústavní stížnost během lhůty dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k zásahu došlo.

Pro posouzení opožděnosti předmětné ústavní stížnosti je proto rozhodující skutečnost, že stěžovatel návrh k Ústavnímu soudu proti rozhodnutí soudu o aprobování změny žaloby (rozšíření návrhu na zaplacení částky) podal až po vydání rozhodnutí o odmítnutí odvolání, které proti usnesení o schválení změny žaloby uplatnil. I pokud bylo odvolání stěžovatelem podáno pro nesprávnost poučení o opravném prostředku v napadeném rozhodnutí o připuštění změny žaloby, nemění to nic na tom, že jde o odvolání ze zákona nepřípustné. Podle § 202 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, totiž nelze podat odvolání ani proti rozhodnutí soudu, kterým změna žaloby nebyla schválena, ani proti rozhodnutí, kterým změna žaloby byla aprobována.

Lhůtu pro podání ústavní stížnosti podle § 72 zákona o Ústavním soudu je tak nutno počítat od doručení rozhodnutí obvodního soudu o připuštění změny žaloby stěžovateli. Stěžovatel však podal ústavní stížnost až v rámci lhůty počítané od doručení rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo odvolání proti usnesení obvodního soudu odmítnuto jako nepřípustné. Vzhledem k uvedené skutečnosti musel Ústavní soud ústavní stížnost proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 odmítnout jako návrh podaný po uplynutí lhůty stanovené zákonem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 137/01 nebo ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 1378/09).

Ústavní stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze je zjevně neopodstatněná.

Odvolací soud se odmítnutím odvolání, které nebylo podáno v souladu se zákonnou úpravou přípustnosti odvolání, nedopustil ústavního excesu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo odůvodněno dostatečně, a nikoli v rozporu s principy spravedlivého procesu. Nesprávnost poučení o opravném prostředku v rozhodnutí soudu o připuštění změny žaloby je v tomto směru nerozhodná.

Z řečených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako opožděnou, podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.