I.ÚS 2791/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2791/21 ze dne 17. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti ČEZ Prodej, a.s., se sídlem Duhová 1/425, Praha 4, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021 č. j. 23 Cdo 2670/2019-739, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019 č. j. 29 Co 71/2019-675 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 7. 2018 č. j. 25 C 141/2016-540, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí vydaných v řízení podle části páté o. s. ř. - o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu. II Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu žalobce (dále jen "stěžovatelka") o nahrazení rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen "předsedkyně ERÚ") ze dne 23. 9. 2016 č. j. 07196-146/2014-ERU a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ") ze dne 5. 5. 2016 sp. zn. 07196/2014-ERU, č. j. 07196-131/2014-ERU, tak, že žalovaný OTE, a.s. (dále "žalovaný", resp. též "účastník") je povinen zaplatit stěžovatelce částku 124 150 762,75 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení od 29. 7. 2014 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalovanému stanovené náklady řízení (výrok II.). Obvodní soud uvedl, že vyšel ze zjištění, že ERÚ rozhodnutím ze dne 5. 5. 2016, ve spojení s rozhodnutím předsedkyně ERÚ ze dne 23. 9. 2016, nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby byla účastníkovi uložena povinnost zaplatit jí částku 124 150 762,75 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se stala s účinností od 1. 1. 2013 povinně vykupujícím obchodníkem s elektřinou ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie (dále jen "zákon č. 165/2012 Sb."), ve vztahu ke třem výrobnám fotovoltaické elektřiny: FVE Saša - Sun, s. r. o., FVE VT - Sun, s. r. o. a FVE Zdeněk - Sun, s. r. o. (dále rovněž "výrobny"). Tyto výrobny byly do 31. 12. 2012 připojeny do distribuční soustavy provozované společností ACTHERM, spol. s. r. o. S těmito výrobnami uzavřela stěžovatelka smlouvy o výkupu elektřiny na základě podkladů, které obdržela od společnosti ACTHERM, spol. s. r. o., v nichž stálo, že výrobny byly uvedeny do provozu do konce roku 2010 a jako termín připojení výrobního zdroje elektřiny uvedla datum 22. 10. 2010. Za vyrobenou elektřinu vyplácela proto stěžovatelka výrobnám výkupní ceny podle cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 (které platilo pro výrobny uvedené do provozu do konce roku 2010). Účastník jako operátor trhu byl proto povinen hradit povinně vykupující (tedy stěžovatelce) rozdíl mezi výkupní a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost. Účastník proto s ohledem na výše uvedené proplácel výkupní cenu platnou v roce 2011, s čímž stěžovatelka nesouhlasila a podala návrh k ERÚ, aby jí účastník uhradil rozdíl mezi oběma výkupními cenami. Návrhu ERÚ nevyhověl, když zásadním důvodem byla skutečnost, že výrobny nesplňovaly podmínku, aby po nabytí právní moci licence k výrobě došlo k výrobě elektřiny nejpozději dne 31. 12. 2010. Rozklad podaný proti rozhodnutím ERÚ byl zamítnut. Obvodní soud se následně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry správního orgánu když zdůraznil, že vztahy mezi účastníky tohoto řízení jsou vztahy soukromoprávní a z tohoto důvodu byl účastník oprávněn opravit údaj, který shledal nesprávným v systému operátora trhu. Protože výrobny nebyly uvedeny do provozu v roce 2010, nemá stěžovatelka nárok na doplacení rozdílu mezí výší podpory vyplacené výrobnám a podporou uhrazenou operátorem trhu, tedy účastníkem. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil, přičemž se ztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu i s jím vyvozenými právními závěry a zdůraznil, že pro rozhodnutí ve věci samé bylo podstatné, kdy byla výrobnám udělena licence a kdy začaly v souladu s ní vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Bylo prokázáno, že k udělení licence výrobnám došlo dne 31. 12. 2010, avšak poté, co rozhodnutí nabylo právní moci, nedošlo již téhož dne k výrobě elektrické energie. Tím také výrobny nesplňovaly podmínky nároku na podporu ve výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010. Nejvyšší soud jinak přípustné dovolání stěžovatelky zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř. Ve svém rozhodnutí se zabýval otázkou, jestli lze podmínku "vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy" podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 splnit dodávkou elektřiny do elektrizační soustavy uskutečněnou před nabytím právní moci rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny při realizaci prvního paralelního připojení výrobny. Při výkladu citovaného bodu cenového rozhodnutí dovolací soud poukázal i na závěry dopadající na tuto věc, vyplývající z jeho rozhodnutí ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, byť konstatoval, že nyní jde o skutkově odlišnou věc. Zdůraznil, že stěžejními podmínkami však i zde je, aby k výrobě a dodávkám elektrické energie docházelo jen v souladu s rozhodnutím o udělení licence a v době vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti. Předmětný spor vznikl podle závěrů dovolacího soudu v souvislosti s administrativním pochybením společnosti ACTHERM, spol. s. r. o., kdy došlo k předání rozdílných údajů povinně vykupujícímu subjektu (stěžovatelce) pro účely uzavření smluv o dodávkách elektřiny s výrobci a operátorovi trhu (účastníkovi) pro účely vyplácení podpor povinně vykupující. Dovolací soud souhlasil se závěrem správního orgánu, že operátor trhu není povinen hradit povinně vykupující rozdíl mezi jakoukoliv výší podpory ve formě výkupních cen a hodinovou cenou, ale rozdíl mezi výkupní cenou ve výši, v jaké má výrobce na výkupní cenu nárok, a hodinovou cenou. Tomu pak koresponduje i povinnost operátora trhu ověřovat splnění podmínek podpory u výrobců při registraci podpory elektřiny podle § 10 odst. 5 věty druhé vyhlášky č. 346/2012 Sb., o termínech a postupech výběru formy podpory, postupech registrace podpor u operátora trhu, termínech a postupech výběru a změně režimů zeleného bonusu na elektřinu a termínu nabídnutí elektřiny povinně vykupujícímu (registrační vyhláška). III Stěžovatelka uvádí, že napadá všechny výroky rozsudků obvodního a městského soudu, jakož i soudu dovolacího, neboť jimi bylo porušeno její vlastnické právo (čl. 11 odst. 1 Listiny), konkrétně pak právo na legitimní očekávání nabytí majetku (podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). V souvislosti s výše uvedenou námitkou stěžovatelka argumentuje údajným nerespektováním základního principu právního státu, tj. předvídatelnosti rozhodování soudů a s tím souvisejícího principu právní jistoty stěžovatelky. Stěžovatelka sice připouští, že své povinnosti plnila jako soukromoprávní subjekt, ale jen na základě zákona č. 165/2012 Sb., přičemž její legitimní očekávání směřovalo k placení rozdílu mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a zaplacení za činnost povinně vykupujícího a prostředníka operátorem trhu [§ 20a odst. 4 písm. v) zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon]. Stěžovatelka zdůrazňuje, že svoji zákonnou povinnost hradit výrobnám výkupní ceny plnila v dobré víře, že případná rizika finanční ztráty s dodatečným zpochybněním nároku výrobců na podporu ze strany státu nebudou jím přenášena na stěžovatelku, ale že tato rizika v plném rozsahu ponese stát jako konečný poskytovatel. Stěžovatelka ve věci rozhodujícím soudům vytýká nesprávný výklad bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009, který byl, podle jejího názoru, v závěru o neexistenci nároku výroben na výkupní ceny platné pro rok 2010 zásadní, aniž se však tyto soudy současně vypořádaly s jejím legitimním očekáváním, že bez ohledu na dodatečně prokázanou neexistenci nároku výroben jí bude ze strany operátora trhu hrazen rozdíl podle ustanovení § 20a odst. 4 písm. v) energetického zákona. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje svojí dobrou vírou ve správnost údajů o výrobnách, které jí předala společnost ACTHERM spol. s. r. o. u příležitosti přechodu povinnosti povinně vykupující osoby z provozovatele distribuční soustavy, jakož i v kontinuitu nároku výroben na výkupní ceny pro rok 2010, v zákonnost a správnost licence výroben a správnost protokolu o prvním paralelním připojení. Stěžovatelka se rovněž odvolává na důvěru ve správnost výkl