Ústavní soud I.ÚS 2795/24

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že Městský soud v Praze ("odvolací soud") porušil jeho základní práva zaručená především v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel se žalobou domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 87 500 Kč; uvedená částka měla představovat náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení. Pracovněprávní spor, ve kterém se stěžovatel domáhal náhrady újmy na zdraví, Okresní soud v Mělníku rozhodoval téměř šest let.

Obvodní soud pro Prahu 2 ("nalézací soud") rozsudkem č. j 37 C 122/2023-52 ze dne 29. 1. 2024 z důvodu zpětvzetí žaloby pro dobrovolné plnění vedlejší účastnice zastavil řízení ohledně částky 58 500 Kč (výrok I.). Žalobu v částí týkající se zbývajících 29 000 Kč nalézací soud zamítl (výrok III.).

Stěžovatel se proti výroku III. prvostupňového rozsudku (jakož i akcesorickému výroku o nákladech řízení) odvolal. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu částečně změnil a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 16 500 Kč s úrokem z prodlení; ve zbývající části žalované částky - 12 500 Kč s úrokem z prodlení - odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil, tj. žaloba zůstala zamítnuta.

Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že mu soudy měly přiznat vyšší náhradu nemajetkové újmy. Odvolací soud nedostatečně zohlednil kritérium chybného postupu Krajského soudu v Praze, který nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Stěžovatel dál tvrdí, že odvolací soud protiústavně vycházel z tzv. základní částky zadostiučinění 15 000 Kč až 20 000 Kč, která byla stanovena stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011. Společensko-ekonomická realita se podle stěžovatele od roku 2011 výrazně změnila a určené základní sazby již nepodporují satisfakčně-sankční ani preventivní funkci peněžitého zadostiučinění. Nejvyšší soud neplní svoji roli a odmítá aktualizovat svoje stanovisko. Náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení by měla být provázána s dynamickým kritériem - průměrným výdělkem (jako u jiných typů újem) [stěžovatel odkazuje na kritiku metodiky Nejvyššího soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1010/22 ze dne 8. 3. 2023]. Částka 15 000 Kč představovala v roce 2010 zhruba 5, 2 % ročního průměrného výdělku, zatímco v roce 2023 se průměrný výdělek zvýšil zhruba o 80 %.

Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k intenzitě případných zásahů do základních práv stěžovatelů; proto obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou spíše zanedbatelné, tj. zjevně velmi nízké. Činí tak z důvodu zanedbatelnosti případného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. V případě bagatelních částek převažuje nad právem na přístup k soudu zájem na vytvoření systému, jenž soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou složitá a hrozí v nich větší újma (viz např. usnesení I. ÚS 2723/19 ze dne 11. 9. 2019).

Rozhoduje-li tedy Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny přístup k soudu, možnost v řízení jednat nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné (nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013). Ústavní soud meritorně přezkoumá tzv. bagatelní věc zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené či naopak nejednotné rozhodovací praxe obecných soudů, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 ze dne 19. 3. 2018).

V nyní projednávané věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, který jeho žalobě nevyhověl "pouze" v částce 12 500 Kč, což částka bagatelního charakteru evidentně je. Stěžovatel zároveň stran bagatelního charakteru této částky v ústavní stížnosti nic konkrétního neuvádí; úkolem Ústavního soudu není přesvědčivou argumentaci za stěžovatele domýšlet.

Ačkoliv Ústavní soud problematiku stanovení základní částky podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 vnímá jako významnou, v nyní projednávaném případě dospěl k závěru, že důvod pro výjimečný zásah do činnosti civilních soudů dán není, a to s ohledem na bagatelní charakter částky, která nebyla stěžovateli přisouzena.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.