Ústavní soud I.ÚS 2838/23

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její (a její dcery) ústavně zaručená práva podle čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; namítá rovněž porušení čl. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka dále navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu").

Okresní soud v Blansku ("opatrovnický soud") rozsudkem č. j. 0 Nc 120/2020-377 ze dne 24. 11. 2021 svěřil - tehdy dvouletou - nezletilou vedlejší účastnici b) ["dcera"] do péče matky (stěžovatelky) [výrok I.]. Dále stanovil, že otec [vedlejší účastník a)] je oprávněn se s dcerou standardně stýkat v sudý týden od soboty ráno do neděle večer a v lichý týden v úterý a čtvrtek odpoledne (výrok IV.); otci zároveň uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé 2 500 Kč měsíčně (výrok II.) a zaplatit příslušný nedoplatek výživného (výrok III.).

Krajský soud v Brně ("odvolací soud") rozsudkem č. j. 37 Co 18/2022-600 ze dne 26. 7. 2022 změnil prvostupňové rozhodnutí opatrovnického soudu a nezletilou svěřil do péče otce; matce uložil povinnost přispívat na výživu dcery 2 000 Kč měsíčně. Odvolací soud dospěl k závěru, že matka není schopna změnit své negativní postoje vůči otci a svým chováním u nezletilé programově vytváří tzv. syndrom zavrženého dítěte, čímž ji poškozuje. Citovaný rozsudek byl následně zrušen pro zmatečnost rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 2. 2023.

Odvolací soud napadeným rozsudkem č. j. 37 Co 18/2022-758 ze dne 22. 8. 2023 ve věci rozhodoval znovu a opětovně změnil prvostupňové rozhodnutí opatrovnického soudu. V té době čtyřletou nezletilou svěřil do péče otce; matce uložil povinnost přispívat na výživu dcery 2 000 Kč měsíčně. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že matka v průběhu odvolacího řízení s nezletilou odjela do Hondurasu na ostrov Roatán, kde se dále zdržují na blíže neznámém místě; z důvodu neznámého pobytu odvolací soud matce jako opatrovníka pro řízení ustanovil advokátku. Otec s matkou nekomunikoval a s pobytem v zahraničí nesouhlasil. Svým jednáním matka podle odvolacího soudu potvrdila správnost závěrů obsažených v odůvodnění předchozího (zmatečného) rozhodnutí. Matka dlouhodobě projevuje nedostatek výchovných předpokladů a její negativní postoj vůči otci dosahuje patologických rozměrů. Údajný ozdravný účel pobytu v Hondurasu má podle odvolacího soudu zastírající charakter a je výsměchem vůči českým soudům a úřadům. Matčino chování ohrožuje další vývoj nezletilé, a proto je svěření do péče otce na místě.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Namítá, že odvolací soud překvapivě svěřil nezletilou do péče otce, který se však o ni od jejího narození staral sporadicky a je pro ni v podstatě cizí. Dcera je na matku fixována a otec nemá žádné zkušenosti s péčí o dítě. Radikální změna by byla pro nezletilou traumatická, jak potvrzuje provedený znalecký posudek. Odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí není podle stěžovatelky v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem a újma, která nezletilé z důvodu radikální změny prostředí hrozí, je nepoměrně vyšší, než potenciální újma způsobená otci.

Soudce zpravodaj vyzval účastníka řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku vyjádřili. Odvolací soud ve svém vyjádření uvedl, že s ohledem na trvající pobyt matky s nezletilou v zahraničí nespatřuje v odkladu vykonatelnosti žádný účel. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (opatrovník nezletilé) ve vyjádření uvedl, že otec zahájil tzv. návratové řízení podle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 ("Haagská úmluva"); doba návratu do České republiky však není známa. Opatrovník nespatřuje žádný důvod pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, protože otec neplánuje činit kroky směřující k výkonu rozhodnutí. Vedlejší účastník ve svém vyjádření potvrzuje, že dosud nepodal návrh na výkon napadeného rozhodnutí, ani tak činit v blízké době nehodlá, a to především s ohledem na neznámé místo pobytu matky s dcerou v zahraničí. Otec s návrhem na odklad vykonatelnosti nesouhlasí. Matka jedná v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé, protože jí dlouhodobě brání v kontaktu s otcem, čímž ji psychicky poškozuje. Otec je schopen o dceru řádně pečovat a je připraven se dceři v co nejširší míře věnovat za pomoci odborné péče, aby změna nebyla pro dceru traumatizující. Podle otce je to matka, kdo dceru traumatu vystavuje vycestováním do zahraničí.

Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Aniž by Ústavní soud předjímal závěry svého rozhodnutí o meritu ústavní stížnosti, dospěl po posouzení obsahu návrhu a vyjádření k závěru, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Stěžovatelka ve svém návrhu neuvádí žádné významné skutečnosti, které by prokazovaly, že by výkon napadeného rozhodnutí pro nezletilou znamenal nepoměrně větší újmu, než která by jí hrozila v případě odložení vykonatelnosti. Stěžovatelka se v současné době s dcerou nachází na neznámém místě v zahraničí, čímž fakticky brání jakémukoliv kontaktu nezletilé s otcem. Vytržení z prostředí, ve kterém nezletilá dosud vyrůstala, bez ochoty spolupráce ze strany matky, však podle Ústavního soudu může být pro dceru z dlouhodobé perspektivy srovnatelně traumatizující zásah jako "překotné" svěření do péče otci.

V řízení o ústavních stížnostech je odklad vykonatelnosti mimořádným institutem, při jehož použití postupuje Ústavní soud restriktivně. Jde o výjimku z obecné zásady, podle níž ústavní stížnost nemá odkladný účinek (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 949/22 ze dne 21. 6. 2022). Stěžovatelka v tomto ohledu neunesla své břemeno tvrzení stran existence nepoměrně větší újmy na straně její či její dcery.

Z výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.