Ústavní soud I.ÚS 2849/24

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí sp. zn. 17 C 31/2023 se podává, že se vedlejší účastnice žalobou domáhala po stěžovateli vyklizení dvou pozemků ve svém vlastnictví, na kterých stěžovatel zanechal po vypořádání podílového spoluvlastnictví k těmto nemovitostem věci. Ty stěžovatelka umístila do přístřešku na nářadí (starý nábytek), na dvě hromady přikryté plachtou (dřevěné palety s policemi a dalším dřevěným a kovovým materiálem, regálové stojany a trubky) a do garáže (bezcenné a vyřazené věci). Stěžovatel si odvezl jen několik věcí, na výzvy vedlejší účastnice k vyklizení nereagoval. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl. Uložil stěžovateli povinnost vyklidit ve výroku soudu uvedené pozemky a zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodl se s krajským soudem, že vedlejší účastnice prokázala, že je výlučným vlastníkem nemovitostí a že stěžovatel do jejího vlastnického práva neoprávněně zasahuje tím, že na označené nemovitosti umístil řadu movitých věcí, které přes výzvu právního předchůdce vedlejší účastnice dosud nevyklidil. Krajský soud také souhlasil s důvody, pro které okresní soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele. Poukázal i na to, že stěžovatel měl možnost účastnit se osobně odvolacího jednání, čehož také využil.

Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. K dovolací otázce, zda je soud oprávněn rozhodnout o vyklizení celé nemovitosti, ačkoli je užívána pouze její část a nacházejí se v ní i věci jiných vlastníků, Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu uvedl, že stěžovatel tyto námitky uplatnil poprvé až v dovolacím řízení, ačkoliv je mohl uplatnit v odvolacím řízení, proto rozhodnutí krajského soudu, který se jimi nezabýval, nemůže spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Jde-li o námitky týkající se vad řízení (převzetí závěrů okresním soudem, aniž by vyplývaly z provedených důkazů, či námitka odepření práva účastnit se prvního jednání ve věci), ty samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; přihlédnout k nim může dovolací soud pouze tehdy, že z jiného důvodu shledá dovolání přípustné.

Stěžovatel namítá, že obecné soudy vycházely při rozhodování pouze z tvrzení vedlejší účastnice a jejího manžela (jeho otce), která nebyla dostatečně konkrétní. Krajský soud přitom odmítl provést důkazy, které by neurčité tvrzení vedlejší účastnice vyvrátily. Postupem okresního soudu i krajského soudu, které nevyhověly žádosti stěžovatele, popř. zástupce stěžovatele o odročení jednání, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu a na právní pomoc. Soudy pochybily také v tom, že výrok o vyklizení celé nemovité věci odporuje provedenému dokazování, z něhož je zřejmé, že předmětné věci se nacházely jen na některých částech nemovitostí ve vlastnictví vedlejší účastnice. Podle stěžovatele jde o podstatnou vadu řízení, kterou se mají soudy zabývat z úřední povinnosti.

Ústavní stížnost byla podána včas a řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

Podstatou ústavní stížnosti je zejména tvrzení stěžovatele, že mu okresní soud odňal právo účastnit se prvního jednání, když nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání. Soudy obou stupňů pak měly porušit právo stěžovatele na právní pomoc tím, že neodročily jednání na žádost jeho zástupce, který se nemohl účastnit jednání z důvodu kolize s jinými nařízenými jednáními.

Namítá-li stěžovatel vadu postupu okresního soudu, který nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání a při tomto jednání rozhodl ve věci samé, jde o námitku nepřípustnou. Jedná-li soud v nepřítomnosti účastníka, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady, jde o zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatel proto měl před podáním ústavní stížnosti podat žalobu pro zmatečnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, že by žalobu podal, nevyplývá to ani z obsahu spisu.

Ústavní soud nadto dodává, že se i přes uvedené podrobně ze spisu seznámil s postupy soudů a v (ne)odročování nařízených jednání k žádostem stěžovatele a jeho zástupce žádné znaky neústavnosti neshledal. Naopak jako na zcela nevhodný lze pohlížet na přístup zástupce stěžovatele, který v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně přebíral právní zastoupení stěžovatele v situaci, kdy měl kolizi s jiným jednáním a věděl, že se jednání ve stěžovatelově věci nebude moci zúčastnit a ani nezajistí substituci, pouze - neopodstatněně - spoléhal na to, že soudy vyhoví jeho žádosti o odročení, navíc podávanými krátce před jednáním.

Ústavní soud nemá z ústavního hlediska čeho vytknout ani závěru obecných soudů, že stěžovatel zanechal na nemovitostech vedlejší účastnice věci a ty přes výzvy jejího právního předchůdce (a i přes podanou žalobu o vyklizení) neodklidil, aniž by mu svědčil právní důvod k užívání nemovitostí vedlejší účastnice. K uvedenému závěru dospěly soudy po provedeném dokazování, v němž Ústavní soud neidentifikoval žádné excesy, natož takové, že by měly být důvodem pro zrušení.

Ze spisu plyne, že stěžovatel se žalobě před okresním soudem v zásadě nebránil, pouze ji označil za nedůvodnou, současně uvedl, že by se rád s vedlejší účastnicí dohodl mimosoudně a že vyklizovaná nemovitost změnila v nedávné době majitele, jehož výslech navrhl. V odvolání namítal, že okresní soud svědka nevyslechl a že se nezabýval "majetkovými poměry ke skladovaným věcem" a spokojil se s tvrzením vedlejší účastnice. Zcela přitom pominul, že okresní soud svědka vyslechl a vedl k tvrzením vedlejší účastnice dokazováním i listinnými důkazy a výslechem vedlejší účastnice.

Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Ten stěžovateli vysvětlil, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky, které uplatňuje až v dovolání, ač je mohl uplatnit i dříve, a že pouze nedovoleně polemizuje se správností skutkových závěrů a na nich vybudovaném právním posouzením. Ústavní stížnost je pak jen pokračováním této polemiky. Pouhý stěžovatelův nesouhlas s vypořádáním námitek však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Napadená rozhodnutí nevybočují z ústavního stanoveného rámce.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.