Ústavní soud I.ÚS 2862/24

Obvodní soud pro Prahu 4 ("obvodní soud") v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli Janu Soukupovi, zemřelém dne 23. 2. 2011 ("zůstavitel"), napadeným usnesením mimo jiné určil čistou hodnotu dědictví částkou 5 803 369,23 Kč, dále potvrdil nabytí dědictví stěžovateli (synovi zůstavitele) v podílu 545554166/1000000000 k veškerému majetku, vedlejšímu účastníkovi a) [synovi zůstavitele] v podílu 287779167/1000000000 k veškerému majetku a vedlejšímu účastníkovi b) [vnukovi zůstavitele] v podílu 166666667/1000000000 k veškerému majetku. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv.

Stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly poslední vůli zůstavitele vyjádřenou v dodatku k závěti ze dne 9. 3. 2009, podle níž se mají o rodinné restaurační zařízení nazvané "X" po jeho smrti starat jeho synové - stěžovatel a vedlejší účastník a), kteří tak měli budovu s restaurací nabýt shodným dílem do spoluvlastnictví. Stěžovatel s vedlejším účastníkem a) pomohli po povodních v roce 2002 podnik obnovit, zatímco vedlejší účastník b) neprojevoval o zůstavitele zájem; v podstatě byl vedlejší účastník b) předmětným dodatkem vyděděn. Spoluvlastnický podíl vyjádřený řádově zlomkovými miliardami je navíc nesrozumitelný. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí v rozporu s dobrými mravy.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů, a zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze v případě vad, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady v nyní projednávané věci neshledal.

Soudy svůj závěr nezaložily na tom, že by nezohlednily nebo špatně vyložily přání zůstavitele uvedené v dodatku k závěti, jak předestírá stěžovatel v ústavní stížnosti. Rozhodly na základě skutečnosti, že vedlejší účastník b), jakožto vnuk zůstavitele, je nepominutelným dědicem, jehož podíl musí být zachován ve stejné výši při dědění ze závěti i ze zákona. Soudy navíc nezjistily, že by vedlejší účastník b) byl vyděděn, což ani nebylo předmětem jejich přezkumu. Současně soudy s odkazem na zákonnou úpravu a ustálenou judikaturu vyložily, že dědický podíl je stanoven jako zlomek (procento) odpovídající hodnotě konkrétních věcí nebo práv ve vztahu k hodnotě celého dědictví; soudy nepotvrzují nabytí konkrétní věcí nebo práva jednotlivým dědicům, neboť pro takový postup nedává zákon prostor, nedohodli-li se tak dědicové.

Jelikož soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a Ústavní soud v jejich postupu neshledal známky svévole či libovůle, není důvod pro jeho zásah. Pouze pro úplnost lze uvést, že ačkoliv číselné vyjádření podílů obsahuje vysoká čísla, nemá to jakýkoliv význam z hlediska výsledného posouzení věci.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.