Ústavní soud I.ÚS 2918/24 – Nezbytná cesta

Obecné soudy rozhodly o zřízení nezbytné cesty na pozemku stěžovatelky. Stěžovatelka se nyní obrací na Ústavní soud, jelikož podle ní bylo nepřiměřeno omezeno její vlastnické právo.

Vedlejší účastníci se v řízení před obecnými soudy domáhali zřízení nezbytné cesty přes pozemek stěžovatelky. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") žalobě vyhověl a povolil služebnost stezky a cesty v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu a uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu za její zřízení. Jeho rozsudek v zásadě potvrdil Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud"), pouze s dílčí korekcí ohledně znění výroku a navýšení náhrady za zřízení služebnosti. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu a tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, případně též čl. 4 Listiny a čl. 4 a 90 Ústavy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [viz nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

Ačkoli stěžovatelka odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavněprávní argumenty, podstata její polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkového stavu případu, nemá tedy prakticky žádný ústavní rozměr. Obecné soudy po řádně provedeném dokazování dospěly k závěru, že v nynější věci jsou splněny předpoklady pro zřízení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 odst. 1 občanského zákoníku; současně vyložily, že nejsou dány důvody pro její nepovolení (viz zejména bod 12 rozsudku okresního soudu a body 16 a 17 rozsudku krajského soudu). Tomuto závěru nemá Ústavní soud z hlediska ústavněprávního přezkumu co vytknout.

Obecné soudy se rovněž pečlivě zabývaly otázkou rozsahu zřizované služebnosti, zejména zda je přiměřené, aby byla zřízena nejen služebnost stezky, ale i služebnost cesty (viz zejména bod 13 rozsudku okresního soudu a bod 19 rozsudku krajského soudu). V tomto ohledu lze též odkázat na závěry nedávného nálezu Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2024 sp. zn. II. ÚS 3045/23, zejména body 27 až 30, který v mnohém odpovídá na výtky stěžovatelky. Ústavní soud v nálezu mimo jiné připomenul, že při rozhodování o nezbytné cestě a při snaze o nalezení spravedlivé rovnováhy nemohou obecné soudy přehlížet ekonomickou a právní realitu. To se projeví například i v tom, že v případě vzdáleného parkoviště je požadavek na dostupnost pozemku vozidlem přiměřený, naopak omezení přístupu jen na právo pěší cesty (stezky) má být výjimkou. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou s těmito závěry Ústavního soudu zcela v souladu (byť byl daný nález vydán později než napadená rozhodnutí). Celkově lze jejich odůvodnění označit za přesvědčivá a vypořádávající veškeré otázky, které stěžovatelka pouze reprodukuje v ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.