I.ÚS 2939/21

Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákoníku, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku a trest zákazu řízení motorových vozidel na jeden rok. K odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") zrušil výrok o trestu a nově stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odložený na zkušební dobu dvou roků a trest zákazu řízení na dva roky; v ostatním zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí především proti usnesení Nejvyššího soudu, který se podle něj nezabýval jeho dovoláním v požadovaném rozsahu. Navrhuje zrušit napadená rozhodnutí v přesvědčení, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti i přiložených písemností se podává, že odvolací soud odvolání stěžovatele usnesením ze dne 26. ledna 2021 odmítl jako podané (jeden den) po lhůtě a k odvolání státní zástupkyně výhradně do výroku o trestu rozhodl shora uvedeným rozsudkem. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele směřující proti výroku o vině odmítl, neboť v odvolacím řízení byl přezkoumáván výhradně výrok o trestu; stěžovatel požadoval od Nejvyššího soudu přezkum v rozsahu, v jakém nebyl rozsudek nalézacího soudu hodnocen. Samotný skutek po materiální stránce přezkoumal jen nalézací soud a odvolací soud i Nejvyšší soud se věcí nezabývaly jen z procesních důvodů. Takový postup považuje stěžovatel za alibistické upřednostnění formalistických pravidel před materiálním přístupem; je přesvědčen o své nevině se nemůže se smířit s tím, "že jediné procesní pochybení může založit absolutní nepřezkoumatelnost odsuzujícího rozhodnutí".

Stěžovatel brojil v dovolání proti výroku o vině, kterým se odvolací soud pro absenci řádného (včasného) odvolání vůbec nezabýval. Odmítl-li Nejvyšší soud takové dovolání, nejde o zásah do práva na přístup k soudu (čl. 36 Listiny) ani do práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy). Podle čl. 2 odst. 2 Listiny (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon - obecné soudy nemohou rozhodovat způsobem, který účastník řízení očekává, neexistuje-li pro takový postup zákonná opora (je-li takový postup, v tomto případě pro opožděnost opravného prostředku, zákonem vyloučen).

Rozhodování Ústavního soudu je založeno na principu subsidiarity, který předpokládá, že účastník řízení před podáním ústavní stížnosti vyčerpá veškeré procesní nástroje, jež mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Zmeškal-li stěžovatel lhůtu k odvolání a jeho námitkami proti výroku o vině se odvolací soud ani Nejvyšší soud vůbec nezabývaly (nemohly), nemůže předmětná rozhodnutí přezkoumávat ani Ústavní soud.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.