I.ÚS 295/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 295/10 ze dne 7. 11. 2012 N 185/67 SbNU 231 K podmínkám vydědění   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů - ze dne 7. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 295/10 ve věci ústavní stížnosti Z. O. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2009 č. j. 18 Co 182/2009-219 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. dubna 2009 č. j. 9 C 125/2004-195, jimiž bylo rozhodnuto, že synové stěžovatelčina zesnulého manžela jsou jeho dědici, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako účastníků řízení. I. Výrokem I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2009 č. j. 18 Co 182/2009-219 a výrokem I rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. dubna 2009 č. j. 9 C 125/2004-195 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na dědění majetku garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2009 č. j. 18 Co 182/2009-219 ve výroku I a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. dubna 2009 č. j. 9 C 125/2004-195 ve výroku I se ruší. Odůvodnění 1. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla výrok I v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") a výrok I rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále též jen "okresní soud"). V návrhu informovala, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl ve výroku I potvrzen rozsudek okresního soudu tak, že se určuje, že žalobci Z. O. a I. J. jsou dědici po zůstaviteli I. O. K tomu doplnila popis skutkových okolností případu, z něhož plyne, že její manžel I. O. listinou ze dne 10. 1. 2002 vydědil oba žalobce - své syny - a důsledky výslovně vztáhl i na osoby uvedené v § 473 odst. 2 občanského zákoníku. V této listině uvedl, že ani jeden ze žalobců mu v rozporu s dobrými mravy neposkytl potřebnou pomoc v jeho nemoci a veškerou starost nechali na stěžovatelce, dále uvedl, že neprojevili, byť telefonem, sebemenší zájem, aby mu (a stěžovatelce) ulehčili život. Podle stěžovatelky byl v řízení dostatečně prokázán nezájem žalobců o osobu stěžovatelčina manžela, a to jak v předmětném období do sepsání listiny, příp. i po jejím sepsání, a následně konkretizovala chování obou žalobců i málo frekventované projevy jejich zájmu o jejich otce do doby sepsání listiny. 2. Podle stěžovatelky došlo postupem obecných soudů k zásahu do jejích práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně mělo být porušeno právo na dědění majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1. Porušení základních práv stěžovatelka spatřuje zejména v hodnocení odvolacího soudu, že v celém kontextu zjištěných skutečností u žádného ze žalobců nelze zjistit trvalý a dlouhodobý nezájem o zůstavitele, spíše rozdílnost představ žalobců a zůstavitele o možnostech návštěv a výši intenzity zájmu o stěžovatele; v hodnocení nereagování na výzvy zůstavitele k vrácení dluhu či na vytýkání závad rekonstrukce koupelny vedoucí k nutnosti půjčování peněž od cizích lidí, v bagatelizaci stěžovatelkou navržených důkazů a přeceňování věrohodnosti a významu důkazů navržených žalobci. K tomu dodává, že žalobcům byla nepochybně dána příležitost i reálná možnost zůstaviteli potřebnou pomoc skutečně poskytnout, zůstavitel pomoc neodmítal, naopak o ni sám žádal, nezájem jeho potomků o jeho osobu mu vadil a osobně a citově se ho dotýkal; přitom podle obecné morálky lze v daném případě očekávat aktivitu především ze strany potomků. Na základě těchto tvrzení je stěžovatelka přesvědčena, že na straně jejího zesnulého manžela (zůstavitele) bylo právo oba žalobce vydědit. 3. Vzhledem k uvedeným důvodům stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil výrok I rozsudku krajského soudu a výrok I rozsudku okresního soudu. 4. Relevantní znění příslušných článků Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 5. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. 6. Krajský soud má za to, že soud prvního stupně učinil skutková zjištění a závěry z nich v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, rovněž jeho právní závěry vyplývají z aplikace příslušné zákonné normy a z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, tudíž k namítanému závěru porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle jeho názoru nedošlo. Dále uvádí, že mu není zřejmé, v čem stěžovatelka spatřuje porušení čl. 11 odst. 1 Listiny (citujíc ustanovení v části "Dědění se zaručuje."), neboť se svého nároku domáhá právě v pořadu práva dědického, když vede řízení o žalobě na určení svého dědického práva, k jejímuž podání byla odkázána soudem jednajícím o dědictví. V tomto řízení je zkoumáno, zda vydědění učiněné zůstavitelem splňuje zákonné podmínky, za nichž může zůstavitel potomka vydědit, a v rámci dědického řízení pak bude výsledek řízení o dědickém právu zohledněn a dojde k potvrzení nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bude prokázáno, přičemž do té doby je právo dědice "jen" nárokem na majetek zůstavitele. Z tohoto důvodu nedošlo podle jeho názoru ani k porušení čl. 11 Listiny. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti krajský soud neformuloval. 7. Podle okresního soudu nedošlo z jeho strany k porušení ústavních práv stěžovatelky, obsahem ústavní stížnosti je pouze hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. Připomenul, že krajský soud potvrdil jeho rozhodnutí a zrušil ho pouze v části týkající se nákladů řízení, kde bylo soudem prvního stupně opětovně rozhodnuto. Stěžovatelka nevyužila případné možnosti podat proti rozhodnutí krajského soudu dovolání a neodvolala se ani do rozhodnutí o nákladech řízení. V důkazně složitém řízení nebylo porušeno právo účastníků na spravedlivý proces a rovnost stran a v rámci možností bylo soudem rozhodováno bez průtahů. Na závěrech svého rozhodnutí trvá a domnívá se, že ústavní stížnost není důvodná. 8. Vedlejší účastníci, tj. ve sporu před obecnými soudy žalobci, se k ústavní stížnosti nevyjádřili, ač oba byli jednotlivě řádně vyzváni. 9. Vyjádření účastníků bylo zasláno stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka v reakci toliko uvedla, že vyjádření účastníků neobsahují argumentaci, která by vyvracela její námitky stěžovatelky, pročež na ústavní stížnosti a jejích důvodech trvá. 10. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 9 C 125/2004 Ústavní soud zjistil, že žalobci se vůči stěžovatelce domáhali určení, že nejsou listinou sepsanou zůstavitelem dne 10. 1. 2002 vyděděni, protože tvrdili, že důvod vydědění neodpovídá skutečnosti, že není pravda, že by v rozporu s dobrými mravy neposkytli otci potřebnou pomoc v jeho nemoci a neprojevovali o něho žádný zájem. Okresní soud provedl obsáhlé dokazování zaměřené na posouzení existence důvodu vydědění, jakož i grafologické posouzení zůstavitelova rukopisu. Poté rozhodl rozsudkem ze dne 18. 4. 2007 č. j. 9 C 125/2004-152 tak, že určil, že žalobci nejsou vyděděni (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit a uhradit náklady řízení (výroky II a III). V odůvodnění formuloval názor, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by byly splněny zákonné důvody vydědění. Připustil, že vztahy mezi zůstavitelem (otcem) a jeho syny (žalobci) nebyly vždy ideální, byly zde určité konfliktní situace, na kterých se podílel nejenom zdravotní stav zůstavitele, ale i omezená možnost jeho synů pravidelně za otcem jezdit a rovněž vztahy mezi syny a žalovanou (stěžovatelkou). Ztotožnil se s názorem žaloby, že musí jít z objektivního hlediska o trvalé neprojevování zájmu a neposkytnutí pomoci musí být takové intenzity, aby bylo v rozporu s dobrými mravy. Vydědění považuje za krajní řešení, které může zůstavitel učinit skutečně pouze v případě, že chování budoucích dědiců vůči jeho osobě je hrubě nevhodné a jsou skutečně a prokazatelně splněny zákonné důvody; v dané věci má za to, že intenzita narušení vzájemných vztahů nebyla taková, že by zůstavitel vydědil žalobce důvodně. Připustil, že vyslechnutí svědci byli v převážné míře tendenčně zaměřeni, někteří potvrzovali dobrý vztah žalobců ke svému otci, jiní (včetně F. J. - vnuka zůstavitele a syna jednoho ze žalobců) potvrdili problematické vztahy, jejichž předmětem měly být problémy ve