I.ÚS 2950/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2950/22 ze dne 21. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., t. č. ve Věznici Nové Sedlo, zastoupené Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 3 Tz 43/2022-2799, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 2 T 125/2020 uznána vinnou pod bodem I. zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 3, odst. 4 trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku, pokračujícím přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, pokračujícím přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a k nosiči informací podle § 230 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, pod bodem II. pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku, pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, pokračujícím přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem III. přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku, přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku a pokračujícím přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byla stěžovatelka odsouzena podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 6. 2021 č. j. 11 To 81/2021-2715 podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil výrok o vině pod bodem 1/46 uvedeného rozsudku okresního soudu a celý výrok o trestu, v ostatních částech zůstal napadený rozsudek beze změn. Podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil stěžovatelku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně jí uložil podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku a § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku tresty propadnutí věci podrobně specifikované ve výroku rozsudku. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatelky. Poukázal na to, že stěžovatelka nebyla přítomna u veřejného zasedání krajského soudu a ani se výslovně nevzdala účasti při něm. Veřejného zasedání se zúčastnil pouze její obhájce. Podle ministra spravedlnosti tak nebyla dodržena podmínka § 263 odst. 4 trestního řádu. 5. Nejvyšší soud po přezkoumání věci napadeným usnesením stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Konstatoval, že ač stěžovatelka nebyla přítomna u veřejného zasedání a ve spise není založeno ani její prohlášení, že se své účasti u veřejného zasedání vzdává, je třeba zdůraznit, že součinnost obviněného ve vztahu k jeho procesní aktivitě nelze zásahy státu nijak vynucovat, a to ani tehdy, je-li jeho účast u jednání soudu neopominutelnou procesní podmínkou. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu [např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 8 Tdo 26/2016, nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] zdůraznil, že právo obviněného, který je ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, na osobní účast při soudním jednání zaslouží ochranu pouze tehdy, není-li zneužíváno k obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu. Ve výjimečných případech lze zřejmým obstrukcím ze strany obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, vedoucím k nemožnosti konat veřejné zasedání o odvolání přikládat stejný význam, jaký by jinak mělo výslovné prohlášení podle § 263 odst. 4 trestního řádu, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Právě o takový případ podle Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci šlo. Veřejné zasedání bylo nejprve nařízeno na den 22. 4. 2021. Krátce před tímto dnem stěžovatelka doručila soudu přípis, v němž požádala o změnu ustanoveného obhájce s tím, že na ni vyvíjí sexuální nátlak. Obhájce při veřejném zasedání takové nařčení odmítl. Stěžovatelka nebyla veřejnému zasedání přítomna, neboť měla podle sdělení vězeňské služby záchvat, svalila se na zem a nereagovala. Veřejné zasedání bylo proto odročeno na 3. 6. 2021, a to mimo jiné i za účelem ustanovení nového obhájce. Pracovník eskorty vězeňské služby toho dne u soudu sdělil, že stěžovatelka se v eskortní místnosti sebepoškodila jednorázovým kovovým břitem a že ač ji ošetřili, musí být v souladu s vnitřními předpisy eskortována k ošetření k vězeňskému lékaři. Podle Nejvyššího soudu šlo ze strany stěžovatelky o zjevně obstrukční jednání. Bylo nepředstavitelné, že by daná věc mohla být téhož dne projednána v přítomnosti stěžovatelky, aniž by musela být opětovně odročena. Stěžovatelka dala svým jednáním dostatečně najevo, že veřejnému zasedání nehodlá být přítomna. Nejvyšší soud proto uzavřel, že krajskému soudu nezbylo, než upřednostnit zájem na řádném výkonu spravedlnosti bez zbytečných průtahů před právem stěžovatelky na osobní přítomnost při projednání její věci. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ač se Nejvyšší soud otázkou její přítomnosti u veřejného zasedání zabýval, dospěl k nesprávným závěrům. Poukazuje na to, že prodělala epileptický záchvat a že trpí psychiatrickým onemocněním projevujícím se mimo jiné sebepoškozováním. Polemizuje se závěrem, že odvolací soud neměl možnost zajistit její přítomnost při jednání. Má za to, že přinejmenším druhé veřejné zasedání mohlo být konáno v prostorách budovy soudu, kde byla střežena předtím, než ji vězeňská služba, po ošetření řezné rány v budově soudu, musela v souladu se svými vnitřními předpisy eskortovat k vězeňskému lékaři. Tvrdí, že svým jednáním nedala najevo, že nehodlá být přítomna veřejnému zasedání, ale že je psychicky nemocná. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústa