I.ÚS 2968/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2968/23 ze dne 20. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Nemečkové, zastoupené JUDr. Davidem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023 č. j. 23 Cdo 1033/2023-234, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2022 č. j. 26 Co 146/2022-194 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. února 2022 č. j. 13 C 346/2016-147, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vladimíry Majorošové Brunové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Byť se stěžovatelka petitem ústavní stížnosti výslovně domáhá zrušení pouze usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá nejen usnesení Nejvyššího soudu, ale i tomuto rozhodnutí předcházející v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"). Uvedená rozhodnutí přitom stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00]. 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v předmětném řízení domáhala na vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené dne 28. 6. 2013. Stěžovatelka tvrdila, že jí vedlejší účastnice neposkytla součinnost k zajištění geometrického plánu do smlouvou dohodnutého termínu. 4. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu na zaplacení částky ve výši 1 000 000 Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud odkazoval na skutkový stav zjištěný v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 14 C 347/2016, v němž se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici poskytnutí součinnosti k vyhotovení geometrického plánu podle smlouvy, a uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě mezi účastnicemi je neplatné, neboť nebyla jednoznačně vymezena povinnost vedlejší účastnice, na jejíž porušení je smluvní pokuta vázána, tedy mezi účastnicemi smlouvy nebylo konkrétně ujednáno, jakou povinnost měla vedlejší účastnice zanedbat při poskytnutí součinnosti k zajištění geometrického plánu. Bylo pouze obecně stanoveno, že obě účastnice této smlouvy společně zajistí geometrický plán, kterým se oddělí pás z pozemku p. č. X v k. ú. T. podle situačního nákresu tvořícího neoddělitelnou součást a přílohu čl. 1 smlouvy, aniž by v této smlouvě bylo konkretizováno, jakou povinnost má každá z účastnic smlouvy, aby došlo ke společnému zajištění geometrického plánu. V řízení bylo prokázáno, že ani po necelých devíti letech od ujednání nemá sama stěžovatelka jasno v tom, jakou povinnost při společném zajištění geometrického plánu měla vedlejší účastnice porušit, není zde shodný projev vůle obou stran (§ 34 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). S ohledem na neplatnost sjednání smluvní pokuty spočívající v neurčitosti ujednání stran tak nebylo prokázáno porušení povinnosti vedlejší účastnice a proto okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 5. K odvolání stěžovatelky krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud konstatoval, že tvrzení stěžovatelky k rozhodným skutečnostem zůstala i přes poučení soudem obecná a neurčitá, a proto stěžovatelka neunesla své břemeno tvrzení a nemohla být proto ve sporu úspěšná. Při absenci konkrétních skutkových tvrzení pak krajský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, a to výslechů svědků, či neviděl nutnost zabývat se objektivizovaným výkladem smluvního ujednání stran. Neuvedla-li stěžovatelka ani přes poučení soudu konkrétní tvrzení k rozhodným skutečnostem stran obsahu a okolností smluvního ujednání stran a její tvrzení zůstala neurčitá, nebylo zřejmé, k jakým skutečnostem mají být jí navrhované důkazy prováděny, proto krajský soud neprováděl důkaz výslechem svědka Tomáše Jírka. 6. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl. Ve vztahu k námitkám stěžovatelky, že soudy nižších stupňů nepřipustily provedení výslechu stěžovatelkou navrhovaného svědka, a že krajský soud dostatečně nezohlednil její podání ze dne 31. 8. 2022, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. V této části proto dovolání trpí vadami, které brání pokračování v dovolacím řízení (v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání). Namítala-li stěžovatelka, že ji krajský soud v rozporu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu zatížil důkazním břemenem ohledně negativní skutečnosti, že vedlejší účastnice nesplnila svoji smluvní povinnost zajistit geometrický plán, poukázal Nejvyšší soud na to, že stěžovatelka přehlíží, že krajský soud rozhodoval na základě neunesení břemene tvrzení, nikoliv břemene důkazního ohledně nesplnění povinnosti vedlejší účastnice zajistit geometrický plán, a to z toho důvodu, že tvrzení stěžovatelky o existenci údajné povinnosti vedlejší účastnice zůstala velmi obecná a neurčitá, neboť stěžovatelka nebyla schopna konkretizovat obsah ani okolnosti smluvního ujednání stran, a nadto svá tvrzení v průběhu řízení měnila. Námitka stěžovatelky se proto míjí s právním posouzením věci krajským soudem, a nemůže tak založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s její námitkou o neprovedení výslechu svědka Tomáše Jírka soudy nižších stupňů a nezohlednění obsahu jejího podání ze dne 31. 8. 2022 (správně 26. 10. 2022). Stěžovatelka uvádí, že v podání ze dne 26. 10. 2022 k výzvě soudu doplnila svá tvrzení ke specifikaci povinnosti vyplývající ze smlouvy, tj. povinnosti společně zajistit geometrický plán. Uvedla, že ve smlouvě o smlouvě budoucí se s vedlejší účastnicí dohodla, že vedlejší účastnice zajistí geometrický plán a že stěžovatelka vše zaplatí. V období do 29. 11. 2013 byla vedlejší účastnice několikrát ústně vyzvána, aby geometrický plán co nejdříve zajistila. Uvedeným jednáním byl přítomen Tomáš Jírek, kterého stěžovatelka navrhovala vyslechnout jako svědka, avšak okresní soud ani krajský soud tomuto důkaznímu návrhu nevyhověly. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se touto její dovolací námitkou náležitě nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s ní v dostatečném rozsahu nevypořádal. 8. Stěžovatelka je přesvědčena, že z obsahu jejího dovolání byl dovolací důvod zřejmý, když v něm uvedla, že nesouhlasí s právním posouzením krajského soudu, že její tvrzení jsou nedostatečná. Z dovolání je podle stěžovatelky seznatelné, s jakým právním posouzením krajského soudu nesouhlasí a že postup krajského soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud jí neposkytl soudní ochranu, když se dovoláním v této části věcně nezabýval, ačkoli byly splněny zákonem stanovené formální požadavky, čímž se dopustil přepjatého formalismu. Nejvyšší soud dále své rozhodnutí zatížil nepředvídatelností, když rozhodnutí řádně neodůvodnil, a také vadou nepřezkoumatelnosti. 9. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že její námitka ohledně neunesení důkazního břemene se míjí s právním posouzením věci krajským soudem a z tohoto důvodu je dovolání v této části nepřípustné, když krajský soud rozhodoval na základě neunesení břemene tvrzení, a nikoli břemene důkazního. Stěžovatelka má za to, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo