I.ÚS 2979/14

Městský soud napadeným usnesením vyhověl odvolání žalovaného a žalobu na obnovu řízení zamítl. Stěžovatelkou předložené důkazy nemohou mít žádný právní dopad na zákon č. 143/1947 Sb., neboť k jeho ústavnosti se již opakovaně vyjadřoval Ústavní soud. Usnesení městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž poukazovala na nesprávné právní posouzení věci.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl. V rozhodnutí odvolacího soudu neshledal odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování zákonných podmínek povolení obnovy řízení.

Stěžovatelka shledává porušení svých ústavně zaručených práv a svobod v nesprávném právním posouzení věci obecnými soudy. Předložené důkazy dostatečně svědčí o protiústavnosti zákona č. 143/1947 Sb. Z tohoto důvodu nemohlo být vlastnické právo právního předchůdce stěžovatelky k předmětným nemovitostem převedeno na jiný subjekt. Obecné soudy pouze formalisticky odkázaly na judikaturu Ústavního soudu. Dále má stěžovatelka za to, že k vyvlastnění majetku hlubocké větve Schwarzenbergů došlo již aplikací dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945. Dle názoru stěžovatelky spadá řešení otázky ústavní přípustnosti aplikace dvou právních norem do pravomoci Ústavního soudu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavnosti.

Jako klíčovou námitku své ústavní stížnosti uvádí stěžovatelka pochybení obecných soudů, které se nedostatečně zabývaly hodnocením důkazů svědčících o zjevné protiústavnosti zákona č. 143/1947 Sb. Ústavní soud konstatuje, že již ve své dosavadní rozhodovací praxi potvrdil ústavněprávní konformitu výkladu, že k přechodu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb., tj. podle jeho § 8 dnem jeho vyhlášení, tedy 13. 8. 1947 [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 217/96 ze dne 30. 10. 1997 (N 133/9 SbNU 199) nebo nález sp. zn. III. ÚS 207/97 ze dne 25. 6. 1998 (N 77/11 SbNU 205)]. Tento výklad byl taktéž potvrzen přímo v řízeních o ústavních stížnostech stěžovatelky (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 129/94 ze dne 9. 3. 1995, usnesení sp. zn. I. ÚS 289/97 ze dne 4. 8. 1998 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 122/02 ze dne 4. 7. 2002). Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.

K námitce stěžovatelky, týkající se údajné aplikace dvou vyvlastňovacích norem na majetek jejího právního předchůdce, uvádí Ústavní soud následující. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti opírá o námitku, jež nebyla uplatněna před obecnými soudy. Tuto argumentaci mohla stěžovatelka uplatnit již v řízení před obecnými soudy, které by se jí nepochybně zabývaly či musely zabývat. Stěžovatelka však nebyla dostatečně dbalá ochrany svých práv [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 881/07 ze dne 28. 7. 2009 (N 168/54 SbNU 151); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své judikatuře opakované dovodil, že "zásah Ústavního soudu nastupuje jako prostředek ultima ratio až po vyčerpání všech ostatních prostředků, které platné právo poskytuje k ochraně práv. Bylo by zásahem do pravomoci ostatních státních orgánů a narušením ústavního principu dělby moci, kdyby Ústavní soud zasahoval i v situaci, kdy ostatním státním orgánům (např. správním orgánům nebo obecným soudům) nebyla dána příležitost rozhodnout o sporné otázce obyčejného práva v situaci, kdy se fyzická nebo právnická osoba domnívá, že došlo k nezákonnému zásahu do jejího práva. Zjednodušeně řečeno, osoba musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy, a teprve poté, co se svými námitkami neuspěje, se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud ... Není přípustné, aby tyto námitky a argumenty, ač byly stěžovatelce k dispozici již v předchozí době, byly poprvé předloženy až v ústavní stížnosti" (nález sp. zn. III. ÚS 2111/07, ze dne 2. 10. 2008, N 160/51 SbNU 3). Uvedená stěžovatelčina nová námitka je tedy nepřípustná.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.