I.ÚS 3/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3/15 ze dne 24. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele A. P. A., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2014 č. j. Nt 414/2014-38 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. 14 To 149/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy, právo na soudní ochranu podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále namítal porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 414/2014 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2014 č. j. Nt 414/2014-38 byl stěžovatel vzat do předběžné vazby, neboť hrozí obava, že v případě propuštění na svobodu by mohl mařit vydávací řízení, mohl by se skrývat, aby se vyhnul vydání k trestnímu stíhání do USA. Stěžovatel byl žádán k vydání do Spojených států amerických k trestnímu stíhání pro trestný čin uplácení veřejného činitele v rozporu s hlavou 18 zákoníku Spojených států amerických, § 201, na základě předběžného požadavku, odkazujícího na zatýkací rozkaz Okresního soudu pro Východní distrikt státu Kalifornie ze dne 11. září 2014. Proti usnesení o vzetí do předběžné vazby podal stěžovatel stížnost. Vrchní soud v Praze po přezkoumání výroku napadeného usnesení neshledal po věcné nebo právní stránce napadené rozhodnutí vadným, a proto usnesením ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. 14 To 149/2014 podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost jako nedůvodnou zamítl. 3. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal, že byl v extradičním řízení vzat do předběžné vydávací vazby na základě pouhé jedné vágní listiny dožadujícího státu, ve které nebyli uvedeni klíčoví svědci, kteří se měli stát předmětem uplácení a která nebyla doplněna ani v době rozhodování Vrchního soudu v Praze o podané stížnosti. Stěžovatel vyjádřil důvodné obavy, že snahy o jeho vydání do Spojených států amerických jsou pouze účelové, motivované zatím neznámými pohnutkami amerických agentů. Dále stěžovatel namítal, že je bez řádných podkladů držen v lidsky velmi nedůstojných podmínkách a pobyt ve vazbě vnímá jako nehumánní a nátlakový prostředek k tomu, aby se dobrovolně nechal vydat do Spojených států amerických. Vrchnímu soudu v Praze pak stěžovatel vytýkal rychlost v jeho rozhodování, neboť nevyčkal předložení stěžovatelem avizovaných listinných podkladů významných pro posouzení otázky důvodnosti omezení osobní svobody stěžovatele i to, že ač výslovně požádal o uskutečnění osobního slyšení, vyslechnut nebyl. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94 a I. ÚS 573/02 a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž plyne, že soudy jsou povinny vazební slyšení v situacích, jaká nastala u stěžovatele, uskutečnit. 4. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření ve věci rozhodujících soudů. 5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 20. ledna 2015 plně odkázal na písemné odůvodnění předmětného usnesení tohoto soudu a navrhoval, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta. 6. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 21. ledna 2015 k námitce uváděné v ústavní stížnosti, že při rozhodování o stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze nevyčkal, až mu stěžovatel doručí další avizované podklady pro posouzení, zda předběžnou vazbu je možné nahradit některým alternativním opatřením, odkázal na odůvodnění svého usnesení, ze kterého vyplývá, že se při posuzování důvodnosti stížnosti zabýval i otázkou, zda s ohledem na intenzitu vazebního důvodu přichází v úvahu nahrazení vazby některým s těchto opatření a protože tento postup neshledal jako reálný, neměl důvodu protahovat řízení vyčkáváním, zda stěžovatel doručí nějaké další podklady. V argumentaci stěžovatele je podle názoru Vrchního soudu v Praze zásadní rozpor, neboť na jedné straně soudům vyčítá, že je držen po poměrně dlouhou dobu v předběžné vazbě a na druhé straně za pochybení považuje skutečnost, že po podání opravného prostředku a uplynutí lhůty k jeho odůvodnění soud o podané stížnosti rozhodl a nevyčkával, zda stěžovatel v blíže neurčené době nezašle nějaké další podání. O vzetí stěžovatele do předběžné vazby rozhodl Městský soud v Praze dne 3. října 2014 ve vazebním zasedání, ve kterém byl stěžovatel vyslechnut a mohl se vyjádřit jak k návrhu státní zástupkyně na vzetí do předběžné vazby, tak poukázat na vše, co pro rozhodnutí o takovém návrhu považoval za podstatné, stejně jako mohl uplatnit připomínky k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy další. Spis se stížností byl Vrchnímu soudu v Praze předložen dne 30. října 2014 a předseda senátu tohoto soudu dne 3. listopadu 2014 nařídil k projednání stížnosti neveřejné zasedání na den 6. listopadu 2014. Důvod pro jiný postup neshledal nejen proto, že od předchozího vazebního zasedání zdaleka neuplynula lhůta uvedená v § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, ale i vzhledem k tomu, že veškeré výhrady proti citovanému usnesení byly v písemném vyhotovení stížnosti vyjádřeny tak, že s názorem (uvedeným v tomto usnesení) "se však zadržený v žádném případě nemůže ztotožnit, a to z důvodu, že neexistují žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly obavu, že zadržený uprchne. Z dosud zjištěných skutečností, které jsou součástí spisového materiálu, nelze spolehlivě dovodit závěr, že byly zjištěny skutečnosti, které odůvodňují obavu z útěku zadrženého". Ze srovnání této argumentace se závěrečným návrhem obhájkyně nebo stěžovatele ve vazebním zasedání nevyplývá, že by stížnost odkazovala na nové a pro posouzení stížnosti podstatné skutečnosti, které by odůvodňovaly nařízení vazebního zasedání k projednání stížnosti směřující proti usnesení o předběžné vazbě. 7. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření poukázal rovněž na skutečnost, že předmětem obou ústavní stížností napadených usnesení bylo posouzení otázky důvodu předběžné vazby u stěžovatele v rámci extradičního řízení. Smyslem tohoto rozhodování není řešit otázku viny vyžádané osoby trestným činem, pro který se žádá o její vydání; soud se má zaměřit na zjištění, že existuje důkaz, na jehož podkladě lze učinit závěr o důvodném podezření ze spáchání takového trestného činu. V žádosti dožadujícího státu o předběžné zadržení se na existenci takových důkazů odkazuje a případné splnění tohoto závazku dožadujícím státem lze posoudit z extradiční žádosti a jejích příloh, které byly v mezidobí doručeny. Pokud tedy stěžovatel argumentuje tím, že rozhodnutí o vině nemůže být založeno na výslechu tzv. anonymních svědků, je třeba tuto námitku uplatnit u soudu, který bude meritorně rozhodovat o obžalobě. Stejně tak nelze - navíc již v rozhodování o předběžné vazbě na počátku předběžného šetření - učinit kategorický závěr, že Spojené státy americké jsou státem hromadně porušujícím lidská práva, a z tohoto důvodu nepřichází v úvahu vydání jakékoliv osoby, jak se naznačuje v ústavní stížnosti. Pokud se v ústavní stížnosti namítá, že k propuštění z předběžné vazby by mělo dojít již z toho důvodu, že ještě dne 15. prosince 2014 ve spise Městského státního zastupitelství nebyly k dispozici listiny, splňující požadavky řádné extradiční žádosti, pak tuto výhradu nelze přičítat jako vadu napadeným usnesením, nehledě na to, že stěžovatel přehlíží, že shora citovaná mezinárodní úmluva o vzájemném vydávání stanoví, že žádosti o vydání a další podklady se předávají diplomatickou cestou. Pro posouzení, zda byly předány ve stanovené lhůtě, není rozhodující datum jejich doručení do spisu státního zastupitelství, ale okamžik předání velvyslanectví dožádaného státu v dožadujícím státu. Součástí ústavní stížnosti je i odkaz na podmínky, za nichž je stěžovatel podrobován výkonu předběžné vazby. Je třeba upozornit na to, že soud, rozhodující o vazbě, tyto podmínky svým rozhodnutím neurčuje, neboť vyplývají přímo ze zákona o výkon