I.ÚS 3002/18

Ústavnímu soudu byla dne 6. 9. 2018 doručena ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2018 č. j. 30 Cdo 1195/2018-46, jímž bylo zastaveno dovolací řízení ve věci jeho žaloby o náhradu škody, zadostiučinění, vzniklou psychickou, zdravotní a nemajetkovou újmou a o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím; řízení o této žalobě bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 103/2017. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017 č. j. 70 Co 366/2017-16 podal stěžovatel dovolání, avšak řízení o něm bylo zastaveno citovaným usnesením Nejvyššího soudu pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání.

Ústavní stížnost směřovala dále i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2018 č. j. 30 Cdo 2594/2018-49, kterým bylo i toto dovolací řízení zastaveno. Při podání dovolání nebyl žalobce zastoupen advokátem dle § 241 o. s. ř. a o jeho žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení bylo zamítavě rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 1. 2018 č. j. 37 C 72/2017-39, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2018 č. j. 20 Co 95/2018-45. Důvodem zastavení dovolacího řízení byla skutečnost, že stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení advokátem nebo notářem.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu, kterými bylo zastaveno dovolací řízení. Současně stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o umožnění euthanasie.

Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že tento návrh trpí vadami; stěžovatel především není právně zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (§ 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Uvedená podmínka mu přitom je známa. Jak totiž Ústavní soud zjistil ze své rozhodovací činnosti, stěžovatel byl o ní opakovaně poučen v mnoha řízeních, která byla v minulosti zahájena na jeho návrh (srov. usnesení ze dne 10. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3759/15, usnesení ze dne 11. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 292/16, usnesení ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 293/16, usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 1778/16, usnesení ze dne 25. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 1616/16 nebo usnesení ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1779/16; všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že v řízení o ústavních stížnostech není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Za situace, kdy je dán spolehlivý předpoklad o tom, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, se jeví setrvání na požadavku vždy nového, z hlediska obsahu však stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

Z těchto důvodů se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (obdobně jako např. sp. zn. IV. ÚS 2127/16, sp. zn. II. ÚS 2506/16, sp. zn. II. ÚS 2997/16, sp. zn. II. ÚS 3787/16, sp. zn. III. ÚS 3875/16, sp. zn. II. ÚS 114/17, sp. zn. II. ÚS 302/17, sp. zn. IV. ÚS 303/17, sp. zn. III. ÚS 304/17, sp. zn. I. ÚS 712/17, sp. zn. III. ÚS 1057/17, sp. zn. III. ÚS 1358/17, sp. zn. III. ÚS 3720/17, sp. zn. III. ÚS 3990/17, sp. zn. III. ÚS 136/18, sp. zn. III. ÚS 313/18, sp. zn. III. ÚS 325/18, sp. zn. III. ÚS 514/18, sp. zn. III. ÚS 838/18, sp. zn. III. ÚS 853/18, sp. zn. III. ÚS 865/18, sp. zn. III. ÚS 1177/18, sp. zn. III. ÚS 1189/18, sp. zn. III. ÚS 1527/18, sp. zn. III. ÚS 1878/18, jakož i v mnoha dalších) a ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.