I.ÚS 3038/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3038/10 ze dne 7. 2. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. P. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tomáškem, advokátem se sídlem sady 5. května, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 2. 2008, č. j. 9 C 163/99-49, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2008, č. j. 10 Co 266/2008-76, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, č. j. 33 Cdo 694/2009-101, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Okresní soud v Chebu uložil napadeným rozsudkem žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci (město Cheb, vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) částku 101.500,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 20. 7. 1996 do zaplacení. Okresní soud dospěl k závěru, že z kupní smlouvy uzavřené mezi městem Cheb a stěžovatelem plyne, že stěžovatel uhradí kupní cenu do 30 dnů od doručení zápisu vkladu do katastru nemovitostí. Zaplacení kupní ceny nebylo vázáno na žádnou další podmínku. Stěžovatel zaplatil jen určitou část kupní ceny. Usnesením městského zastupitelstva byl sice povolen odklad zaplacení kupní ceny, ovšem s tím, že neprodleně bude uzavřen dodatek kupní smlouvy. Žalobce následně vypracoval dodatek kupní smlouvy v souladu s rozhodnutím zastupitelstva, stěžovatel však tento dodatek neakceptoval a požadoval další úpravy, které však v rozhodnutí zastupitelstva obsaženy nebyly. K uzavření dodatku kupní smlouvy tak nikdy nedošlo. Okresní soud přisvědčil žalobci, že pokud by žaloba nebyla podána, došlo by k promlčení jeho nároku, kterého by se stěžovatel mohl kdykoliv po 19.7.1999 dovolat. Za této situace tedy soud podanou žalobu, kterou se žalobce domáhá úhrady zbytku kupní ceny, zhodnotil jako zcela po právu. Okresní soud dodal, že žaloba podaná starostou obce byla toliko úkonem procesním, který byl starosta oprávněn učinit, takže souhlas dalšího orgánu obce k tomu nepotřeboval. Krajský soud v Plzni napadený rozsudek soudu prvního stupně (napadeným rozsudkem) jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele [podané dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] jako nepřípustné odmítl. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje (právnímu) závěru všech obecných soudů, že podání žaloby o zaplacení (části) kupní ceny za nemovitosti, které smlouvou z 22. 1. 1996 žalobce převedl na stěžovatele, je procesním úkonem, který může učinit starosta bez předchozího souhlasu zastupitelstva, a že smlouvu o zastupování v rámci poskytnutí právních služeb může starosta uzavřít s advokátem rovněž bez předchozího souhlasu zastupitelstva. Tento svůj právní názor - opačný od právního názoru obecných soudů - stěžovatel zejména podkládá následující argumentací. Konkrétně uvádí, že z vymezení pravomocí starosty obce dle § 52 an. zákona č. 367/1990 Sb. je zjevné, že starosta - pokud jde o vůli obce - tuto především navenek projevuje, nikoli však tvoří. Přestože se nálezy Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 576/2000 a III. ÚS 721/2000) týkaly hmotněprávních majetkových úkonů, nelze z této judikatury dovodit, že by Ústavní soud nepřisuzoval obdobné následky procesním úkonům obcí. Dle názoru stěžovatele pro takové rozlišování ani neexistuje žádný racionální důvod, neboť řada procesních úkonů obce může mít mnohem závažnější důsledky, než hmotněprávní úkony zmíněné v § 36a cit. zák. Obce by při akceptování takového názoru mohly být vystaveny oportunistickému chování starostů, kteří by mohli - aniž by bylo nutné schválení příslušného orgánu obce - způsobit obcím závažné majetkové důsledky nikým neschválenými procesními úkony. Stěžovateli není zřejmé, proč by mělo být záměrem zákonodárce omezovat kompetence starostů při hmotněprávních úkonech na toliko vnější manifestaci vůle obce, zatímco při procesních úkonech, které mohou mít přinejmenším stejně závažné následky pro majetek obcí jako úkony hmotněprávní, by byla kompetence starostů neomezená. Je zjevné, že závažným způsobem mohou majetek obce ohrožovat jak právní úkony hmotněprávní povahy, tak povahy procesní. Stěžovatel uzavřel tak, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto navrhl jejich zrušení. III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil. To je v zásadě to hlavní, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí věcně "správného", natož pak rozhodnutí, jež stěžovatel sám za správné pokládá. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl opominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je - taková interpretace - výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován; to platí i tehdy, je-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje-li všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, respektive představuje-li tím výklad extrémní či excesivní. Právní názor, jenž byl obecnými soudy v dané věci uplatněn, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze. Obecné soudy se se stěžovatelovými námitkami řádně vypořádaly a vysvětlily, proč zaujaly názor opačný. Okresní soud uvedl (na str. 3 napadeného rozsudku): "Pokud se žalovaný dovolával toho, že starosta není a nebyl statutárním zástupcem obce a nemohl tak bez rozhodnutí zastupitelstva podat prostřednictvím zástupce žalobu a dovolává se nálezů Ústavního soudu IV. ÚS 576/2000 a III. ÚS 721/2000, pak je třeba připomenout, že oba tyto nálezy Ústavního soudu řeší platnost úkonů starosty obce, které byly majetkoprávní povahy. V dané věci starosta podáním žaloby nečinil žádný majetkoprávní úkon, šlo o procesní úkon, k němuž byl starosta jako osoba zastupující obec navenek podle § 52 tehdy platného zák. 367/90 Sb. o obcích oprávněn. Nešlo o úkon, který by vyžadoval souhlas příslušného orgánu obce, kdy nešlo o uzavírání smlouvy, ale o její dodržení.". Odvolací soud prohlásil (na str. 3 dole napadeného rozsudku): "Souhlasu městského zastupitelstva bylo potřeba k uzavření předmětné kupní smlouvy, což je úkon, který má majetkoprávní charakter. V daném případě se město domáhá pouze plnění z takto schválené smlouvy a k udělení plné moci zástupci k zastupování města v soudním řízení je oprávněn starosta. Lze také odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že odkazy na uvedené ústavní nálezy nedopadají na danou věc.". Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení konstatoval, že odvolací soud uvedenou otázku posoudil "v souladu s ustanoveními § 14 odst. 1 písm. b/, § 36a odst. 1 a § 52 odst. 2, věty první, zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 27. 4. 2000. Na rozdíl od hmotněprávních úkonů vyjmenovaných v § 36a odst. 1 cit. zákona je podání žaloby starostou, popř. jím zmocněným advokátem prostředkem vedoucím k vymožení závazků (pohledávek) města.". Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž tvrdí (poslední odstavec bodu II. ústavní stížnosti), že obecné soudy nerespektovaly "judikaturu Ústavního soudu". Patrně tím měl na mysli jím předtím citované nálezy sp. zn. IV. ÚS 576/2000, III. ÚS 721/2000 a II. ÚS 87/04. Leč, s touto námitkou - tedy s tvrzeným rozporem s nálezovou judikaturou Ústavního soudu - se řádně vypořádaly již o