I.ÚS 306/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 306/19 ze dne 11. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Zdeňka Pileckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. dubna 2017 č. j. 206 EXE 7686/2016-57, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. října 2017 č. j. 22 Co 244/2017-84 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018 č. j. 20 Cdo 953/2018-111, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. ledna 2019, stěžovatel podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 3. dubna 2017 č. j. 206 EXE 7686/2016-57 zamítl návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce vedené pro pohledávku dlužného výživného 70 600 Kč s příslušenstvím. Na základě odvolání, které stěžovatel podal, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. října 2017 č. j. 22 Co 244/2017-84 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem proti usnesení odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, zamítající návrh stěžovatele na zastavení exekuce pro částku 23 800 Kč s příslušenstvím zamítl a ve zbývající části odmítl, a to usnesením ze dne 17. října 2018 č. j. 20 Cdo 953/2018-111. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím soudů a namítal, že podle jeho názoru mělo být jeho návrhu na zastavení exekuce vyhověno. Stěžovatel uvedl, že dlužnou pohledávku na výživném nezaplatil z důvodu, že u Okresního soudu v Příbrami se dne 17. března 2016 konalo jednání ve věci sp. zn. 14 C 231/2015 a oprávněná Marcela Pilecká souhlasila s tím, že smír, na základě kterého bude stěžovatel hradit na výživu oprávněné částku ve výši 70 000 Kč měsíčně, je uzavřen za podmínky, že každý z účastníků se bude do budoucna podílet na nákladech spojených s provozem rodinné domácnosti rovným dílem. Jelikož oprávněná následně svůj závazek neplnila, nezbyla stěžovateli jiná možnost, než se plnění tohoto závazku oprávněné domáhat prostřednictvím započtení oproti pohledávce oprávněné na uhrazení výživného. 4. Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy nesprávně dovodily, že dluh za dodávky plynu a elektřiny je společným dluhem manželů, který byl naplněn za trvání manželství, neboť dluhy za náklady spojené s provozem rodinné domácnosti se od uzavřeného smíru staly z jedné poloviny výlučným dluhem každého z manželů. Stěžovatel tak byl podle jeho názoru oprávněn započíst pohledávku na zaplacení jedné poloviny nákladů na provoz rodinné domácnosti oproti pohledávce oprávněné na zaplacení výživného, čímž došlo k zániku vymáhané pohledávky a proto je exekuce na jeho majetek vedena neoprávněně. 5. Dále stěžovatel napadl provedené důkazní řízení a namítal, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že zamítly důkazní návrh na výslech svědka Igora Ciferského, který učinil, a neprovedení tohoto důkazu opomenuly dostatečně odůvodnit. V důsledku tzv. opomenutého důkazu považuje stěžovatel napadená rozhodnutí obecných soudů za nepřezkoumatelná. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. 9. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. 10. Soud prvního stupně dovodil, že dluhy za dodávky služeb a energií (plynu a elektřiny) v domě účastníků jsou v souladu s ustanovením § 710 občanského zákoníku součástí jejich společného jmění. Za tyto dluhy účastníci odpovídají podle § 713 odst. 3 občanského zákoníku společně a nerozdílně, neboť jejich manželský majetkový režim nebyl kvalifikovanou formou podle § 716 občanského zákoníku změněn. Způsob úhrady nákladů na rodinnou domácnost nebyl v daném případě veřejnou listinou sjednán odlišně od zákonného režimu. Stěžovateli proto pohledávka vůči oprávněné v této souvislosti nevznikla a nemohla tak být použita k započtení. Ze stejného důvodu nemohla být podle závěru učiněného soudem prvního stupně použita k započtení ani pohledávka na náhradu škody vzniklé na vozidle BMW X1. K neprovedení výslechu svědka Ciferského pak okresní soud uvedl, že účelem daru od pana Ciferského byla právě a jedině obrana proti pohledávce oprávněné a soud dospěl k natolik pevnému přesvědčení o nepravdivosti výpovědi stěžovatele, že již nebylo zapotřebí ke stejné skutečnosti svědka Ciferského vyslýchat. 11. Odvolací soud považoval usnesení soudu prvního stupně za srozumitelné a dostatečně odůvodněné, tak aby bylo přezkoumatelné, neboť bylo zřejmé, na základě jakých úvah okresní soud dospěl ke svému rozhodnutí a z jakého důvodu neprováděl další, zejména stěžovatelem navrhované, důkazy. Odvolací soud stěžovateli podrobně vysvětlil, že k zániku pohledávky započtením nedochází automaticky, ale ze strany povinného musí být učiněn právní úkon směřující k započtení - kompenzační prohlášení. Na jedné straně musí stát výlučná pohledávka stěžovatele a na druhé straně vymáhaná výlučná pohledávka oprávněné na výživné. Odvolací soud posoudil obsah kompenzačního prohlášení obsaženého v e-mailové zprávě ze dne 16. dubna 2016 a dospěl k závěru, že jde o jednání zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 občanského zákoníku pro svoji neurčitost. K námitce o neprovedení výslechu svědka Ciferského odvolací soud za situace, kdy výpověď stěžovatele byla shledána jako naprosto nevěrohodná a kdy stěžovatel nepředložil žádný pokladní doklad z účetnictví poškozené společnosti o tom, že by cena za postoupení pohledávky byla skutečně uhrazena, vyslovil souhlas se závěrem učiněným soudem prvního stupně, že výslech svědka Ciferského k tvrzení, zda stěžovateli daroval nějaké prostředky a za jakým účelem, by byl zcela nadbytečným. Jediné s čím odvolací soud nesouhlasil, byl právní závěr soudu prvního stupně o tom, že by domnělý závazek oprávněné k náhradě škody na vozidle BMW X1 byl závazkem společným; avšak tato skutečnost pro rozhodnutí ve věci významná nebyla. K tomu podle odvolacího soudu neobstála ani námitka stěžovatele, že soudem schválený smír byl uzavřen jako podmíněný. 12. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné co do započtení částky 23 800 Kč, neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda dohoda manželů o způsobu úhrady dluhů za dodávky energií týkající se rodinné domácnosti, jež však nebyla uzavřena ve formě veřejné listiny (§ 716 a násl. občanského zákoníku), může mít za následek vznik výlučného dluhu manžela vůči druhému z manželů a vznik povinnosti manžela uhradit druhému z manželů poměrnou část takového dluhu. Dovolací soud dospěl k závěru, že pokud stěžovatel hradil dluh ve společném jmění manželů z prostředků ve společném jmění manželů, j