I.ÚS 3061/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012 N 138/66 SbNU 123 Posuzování dobré víry ve správnost údajů v katastru nemovitostí při nabytí nemovitosti od nevlastníka   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 13. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 3061/11 ve věci ústavní stížnosti T. Č. proti výrokům I, III a V rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 3. 2011 č. j. 40 C 134/2010-86 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 3. 2011 č. j. 40 C 134/2010-93 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. 7. 2011 č. j. 59 Co 187/2011-139 vydaným v řízení o určení vlastnického práva, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení. I. Výroky I, III a V rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 3. 2011 č. j. 40 C 134/2010-86 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 3. 2011 č. j. 40 C 134/2010-93 a rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. 7. 2011 č. j. 59 Co 187/2011-139 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se tato rozhodnutí ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně bylo určeno, že ve výroku I specifikované nemovitosti v katastrálním území Zlín jsou ve vlastnictví žalobce R. Ch., dále byla zamítnuta žaloba na určení, že ve výroku II specifikované nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobce a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, kdy podle bodu V výroku byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a V potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. 2. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že na základě kupní smlouvy uzavřené s P. G. (dále též jen "žalovaný") jako prodávajícím od něho koupila tři nemovitosti s právními účinky vkladu ke dni 17. 6. 2009. Dne 27. 5. 2010 podal žalobce u Okresního soudu ve Zlíně žalobu, jíž se vůči stěžovatelce a vůči prvnímu žalovanému P. G. domáhal určení, že je vlastníkem tří předmětných nemovitostí. Žalobu odůvodnil tím, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem uzavřená dne 18. 6. 2001 (dále též jen "zajišťovací smlouva"), tedy před 9 lety, mezi ním a P. G. je absolutně neplatná, proto je také neplatná i kupní smlouva ze dne 17. 6. 2009 uzavřená mezi P. G. a stěžovatelkou, neboť nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. 4. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 3. 2011 č. j. 40 C 134/2010-86 byla žaloba zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost nahradit P. G. náklady soudního řízení. Ve vztahu ke stěžovatelce však bylo žalobě vyhověno (tedy bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí) a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. 5. Stěžovatelka zdůraznila, že okresní soud jako soud prvního stupně v podstatě přisvědčil argumentaci žalobce, aniž by se jakkoliv vypořádal s argumentací stěžovatelky týkající se její dobré víry při nabývání nemovitostí, podpořenou nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359). 6. Proti výrokům I, III a V uvedeného rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž rozebrala problematiku platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu, zásady dodržování smluv, autonomie vůle a dobré víry. Poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359) a sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. 5. 2011 (N 101/61 SbNU 527). Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit náklady odvolacího řízení. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala zejména na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4280/2009. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudky obou obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv, a to podle čl. 90 Ústavy a dále podle čl. 36, 38 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Bylo porušeno i právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 8. Podle názoru stěžovatelky jsou napadené rozsudky obecných soudů v příkrém rozporu s nálezy Ústavního soudu, a to sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. IV. ÚS 2842/10 a názory Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jsou nesprávné. K tomu uvádí v ústavní stížnosti rozsáhlé citace z odůvodnění rozsudků obou soudů. 9. Stěžovatelka se dále vyjádřila ke smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 18. 6. 2001, neboť od její neplatnosti soudy dovodily, že se stěžovatelka nemohla stát vlastníkem předmětných nemovitostí vzhledem k tomu, že P. G. nemohl na stěžovatelku vlastnické právo platně převést, jelikož nikdy nebyl vlastníkem těchto nemovitostí. Proti obsahu kupní smlouvy v průběhu řízení žádné námitky nikým vzneseny nebyly. Obecné soudy spatřovaly neplatnost zajišťovací smlouvy v tom, že ji posoudily jako tzv. propadnou zástavu, která neodpovídá požadavkům kladeným na obsahové náležitosti takovéto smlouvy, tak jak jsou uvedeny v rozsudku tzv. velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006. 10. K tomu stěžovatelka uvedla čtyři námitky. Jednak že se jednalo o vlastnické právo k movité věci, dále že uvedený rozsudek nebyl ze strany odborné právní veřejnosti přijat bez výhrad, v době uzavření předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem nebyly závěry obsažené v uvedeném rozsudku nikde a nikým prezentovány, a tedy v době uzavření zajišťovací smlouvy bylo vycházeno z názorů a judikatury dostupné v dané době. Z toho důvodu je stěžovatelka přesvědčena, že v daném případě by neměly být závěry obsažené v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu "retroaktivně" vztaženy na zajišťovací smlouvu, neboť tyto závěry byly přijaty až sedm let poté, co byla zajišťovací smlouva uzavřena. P. G. byl v soudním řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 254/2002 a následně u odvolacího soudu soudní mocí ujištěn, že uvedená smlouva je z hlediska obsahových náležitostí v pořádku. Dále stěžovatelka namítla, že změna judikatury je sice přípustná, i když nedojde ke změně právní úpravy, ale jedná se o jev nežádoucí, který vnáší značnou nejistotu do principu předvídatelnosti soudního rozhodování - v této souvislosti odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (viz výše) i některé další nálezy. 11. Podle názoru stěžovatelky až do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 15. 10. 2008 by zajišťovací smlouva z pohledu tehdy publikované judikatury obstála jako smlouva platná. K tomu stěžovatelka uvedla některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 915/98, rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1969/2000, usnesení sp. zn. 30 Cdo 294/2005. 12. K problematice tzv. propadné zástavy stěžovatelka uvedla, že obecné soudy neakceptovaly ujednání v bodu 10.3 zajišťovací smlouvy, které však podle stěžovatelky nemůže obstát jako ujednání o propadné zástavě, ale jde, pokud se týká užitého výrazu "převod trvalý", o nepříliš šťastné stanovení okamžiku, kdy vzniká právo věřitele (P. G.) na uspokojení z předmětu převodu. Navíc podle stěžovatelky je uvedené ujednání oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy, čímž se soudy vůbec nezabývaly, tudíž nemůže způsobit neplatnost smlouvy. 13. Stěžovatelka upozornila na zásadu "pacta sunt servanda", tedy smlouvy se mají dodržovat, a to i v případě, kdy jsou pro jednu stranu nevýhodné. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že žalobce na základě zajišťovací smlouvy převedl na P. G. vlastnické právo k nemovitostem platnou smlouvou, vklad vlastnického práva ve prospěch P. G. do katastru nemovitostí byl povolen a proveden, a to v řízení vedeném u Katastrálního úřadu ve Zlíně s právními účinky vkladu ke dni 18. 6. 2001. P. G. se tak stal plnohodnotným vlastníkem předmětných nemovitostí, tedy byl oprávněn nemovitosti držet, užívat, požívat jejich plody a nakládat s nimi. Ve výkonu vlastnického práva byl omezen pouze v tom smyslu, že převedené vlastnické právo musel "vrátit", pomine-li důvod, pro který bylo na jeho osobu vlastnické právo převedeno. 14. Pokud soudy poukazovaly na skutečnost, že v zajišťovací smlouvě nebylo ujednání o způsobu zpeněžení nemovitostí a že ve smlouvě nebylo obsaženo ujednání řešící případné opožděné vrácení poskytnuté půjčky, pak podle názoru stěžovatelky takováto ujednání ve smlouvě být obsažena nemusí. 15. Stěžovatelka se dále zabývala uplatněním zásady dobré