Ústavní soud I.ÚS 3077/24

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl jako soudní exekutor pověřen vedením exekuce, v jejímž rámci vydal další příkaz k úhradě nákladů exekuce, proti kterému podal povinný námitky. Okresní soud v Kroměříži o námitkách rozhodl usnesením č. j. 31 EXE 122/2021-32 ze dne 12. 7. 2024 tak, že příkaz k úhradě částečně zrušil (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení 1 331 Kč (výrok II, napadený ústavní stížností). Proti výroku II podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení o námitkách měl vystupovat jako orgán veřejné moci, okresní soud z něj však učinil účastníka řízení, kterého zavázal uhradit povinnému náklady řízení. V této fázi řízení je přitom podle stěžovatele možné zavázat k úhradě nákladů pouze povinného a oprávněného a v námitkovém řízení, pokud exekuční řízení probíhá, soud o nákladech mezi účastníky vůbec nerozhoduje, tato pravomoc náleží soudnímu exekutorovi. Případné pochybení soudního exekutora lze řešit uplatněním nároku na náhradu škody podle příslušných předpisů.

Ústavní stížnost je zčásti podána po lhůtě stanovené pro její podání, zčásti je zjevně neopodstatněná.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu pokud zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

Usnesení okresního soudu obsahující napadený výrok II bylo stěžovateli dle jeho sdělení doručeno dne 15. 7. 2024 (byť z přiložené doručenky se jeví, že se tak stalo dne 16. 7. 2024). Ústavní stížnost je datována ke dni 25. 10. 2024 (ačkoli byla podána prostřednictvím datové schránky a došla Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2024), a byla tak podána po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání.

Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu nelze odvíjet od doručení rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího, neboť odvolání v posuzované věci bylo (v souladu s poučením, kterého se stěžovateli v rozhodnutí okresního soudu dostalo) odmítnuto jako ze zákona nepřípustné, nešlo tak o opravný prostředek, který by zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 156/05 ze dne 9. 6. 2005 (U 13/37 SbNU 751)].

Doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu, k němuž došlo dle stěžovatele dne 18. 10. 2024 (dle doručenky pak 21. 10. 2024), je tak relevantní pouze pro posouzení včasnosti ústavní stížnosti v části napadající právě toto rozhodnutí. V ní je ústavní stížnost včasná, s ohledem na absenci jakékoli argumentace, která by toto rozhodnutí a v něm obsažený závěr o nepřípustnosti odvolání zpochybňovala, je však zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se omezuje na konstatování, že rozhodnutí odvolacího soudu "bylo vydáno v důsledku neústavnosti napadeného rozhodnutí a spolu s ním vytváří závazné předpoklady pro následné rozhodování stěžovatele o dalších nákladech řízení mezi jeho účastníky", tato argumentace se však míjí s důvody, na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.