Ústavní soud I.ÚS 3092/25

Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala určení, že je vlastnicí sporného pozemku, který darovala svému (nyní) bývalému manželovi (vedlejšímu účastníkovi řízení) po uzavření manželství v roce 2012. V časové souslednosti bylo manželství na konci roku 2022 rozvedeno. V březnu 2023 dospěli stěžovatelka a její bývalý manžel k dohodě o vypořádání společného jmění manželů. V říjnu 2023 stěžovatelka vyzvala svého bývalého manžela ke vrácení darovaného pozemku z důvodu, že jeho chování hrubě porušuje dobré mravy, když ji verbálně napadal vulgárními výrazy.

Okresní soud v Blansku její žalobu napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro vrácení daru. Stěžovatelka se proti rozsudku okresního soudu odvolala a ve svém odvolání namítala přepjatě formalistický přístup okresního soudu k neprovedení audionahrávek mezi ní a jejím bývalým manželem jako důkazů. Zpochybňovala i právní názor okresního soudu ohledně nezpůsobilosti žaloby přivodit vrácení daru. Krajský soud v Brně se však v napadeném rozsudku ztotožnil s argumentací okresního soudu a jeho rozhodnutí potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pro nepřípustnost, neboť rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a neshledal důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím podala ústavní stížnost, v níž navrhuje tato rozhodnutí zrušit. Obecné soudy podle stěžovatelky porušily její právo na přístup k soudu a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když odmítly provést audionahrávky jako důkazy k prokázání vulgárního jednání jejího bývalého manžela. Dále stěžovatelka namítá, že se krajský soud a Nejvyšší soud nezabývaly a nevypořádaly všechny argumenty, které předložila v odvolání i dovolání.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud konstatuje, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je ovšem zjevně neopodstatněná.

Na úvod Ústavní soud uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů a do?rozhodování obecných soudů zasahuje pouze při porušení základních práv. V řízení o ústavní stížnosti tudíž napadená rozhodnutí přezkoumává jenom z hlediska ústavnosti.

Podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti spočívá v jejím nesouhlasu se závěry obecných soudů ohledně nepřipuštění audionahrávek jako důkazů k prokázání vulgárního jednání jejího bývalého manžela jakožto jednání porušujícího dobré mravy. Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho výše vymezené roli zásadně nepřísluší zasahovat do právních závěrů obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2822/25 ze dne 24. 2. 2026), ledaže obecné soudy při jejich přijetí vybočí právě z mezí ústavnosti. Ústavní soud se proto v této věci omezil toliko na přezkum toho, zda soudy poskytly náležité odůvodnění svých závěrů a zda při svém rozhodování nevybočily z těchto mezí (srov. usnesení I. ÚS 357/25 ze dne 1. 10. 2025 či sp. zn. I. ÚS 2248/25 ze dne 11. 12. 2025).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že neprovedením audionahrávek jako důkazů obecné soudy porušily její právo na přístup k soudu a právo na soudní ochranu. Této námitce však nelze přisvědčit, neboť obecné soudy se otázkou (ne)provedení tohoto důkazu detailně zabývaly a své rozhodnutí neprovést je řádně odůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že zejména okresní soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč v nynější věci nebyly naplněny podmínky pro připuštění audionahrávek jako důkazů. Tento svůj závěr dostatečným způsobem odůvodnil, když svou argumentaci vystavěl mimo jiné i na testu proporcionality. Své úvahy rovněž doplnil o to, že se v nynější věci jedná o civilní sporné řízení vedené zásadou rovnosti stran, předmětem sporu je určení vlastnického práva ke spornému pozemku a ve věci nejsou dány okolnosti, pro které by bylo možné stěžovatelku považovat za slabší smluvní stranu (srov. bod 12 okresního soudu). Okresní soud se také vypořádal s relevantní judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, která se problematikou provádění důkazů audionahrávkami bez souhlasu nahrávané osoby zabývá, a odkázal na ni (srov. bod 11 rozsudku okresního sodu). Ústavní soud proto nespatřuje v takto detailně odůvodněném rozhodnutí obecných soudů neprovést audionahrávky jako důkaz žádnou ústavněprávní vadu.

Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelčinou argumentací, že Nejvyšší a krajský soud porušily její základní práva a svobody i tím, že se nevypořádaly se všemi jejími argumenty a námitkami obsaženými v odvolání a následně i dovolání (v rámci druhé dovolací otázky). Ani této stěžovatelčině argumentaci ovšem Ústavní soud nemůže přisvědčit.

Ústavní soud nicméně nemá, co by Nejvyššímu soudu v posuzované věci vytknul. Stěžovatelka uvedla k rozhodnutí odvolacímu soudu, že své právní posouzení založil na nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a že tím řízení zatížil vadou. Závěr Nejvyššího soudu, že se takovými nedostatky nemohl zabývat, neboť podle § 242 odst. 3 dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, bylo-li shledáno přípustné, je v nynější věci zcela namístě.

Ústavní soud neshledává v tomto směru důvody pro svůj kasační zásah ani ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatelčina argumentace totiž představovala jen pokračující nesouhlas se závěry okresního soudu v otázce přípustnosti audionahrávek jakožto důkazů v případě nesouhlasu nahrávané osoby. Ústavní soud shledává způsob, jakým krajský soud její argumentaci vypořádal, adekvátní k tomu, co stěžovatelka namítala. Shledal zjevným, že šlo o principiální nesouhlas stěžovatelky se závěry okresního soudu, se kterými se nicméně krajský soud taktéž ztotožnil. Jak je tedy uvedeno výše v bodě 8, ani Ústavní soud nemá, co by přijatým závěrům okresního soudu vytknul.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené proto uzavírá, že k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo a její ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].