I.ÚS 3096/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3096/23 ze dne 13. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. ve Vazební věznici Liberec, a stěžovatelky L. K., obou zastoupených JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti příkazům k zatčení Okresního soudu v Liberci č. j. 0 Nt 25013/2021-10 a č. j. 0 Nt 25013/2021-9 ze dne 10. 11. 2021, proti evropskému zatýkacímu rozkazu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 0 Nt 25004/2022 ze dne 8. 8. 2022, proti žádosti Okresního soudu v Liberci sp. zn. 0 Nt 25007/2022 ze dne 6. 12. 2022 o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu dle § 79 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a proti žádostem Ministerstva spravedlnosti o zahájení mezinárodního pátrání č. j. MSP-976/2022-MOT-T/6 a č. j. MSP-976/2022-MOT-T/7 ze dne 16. 12. 2022, za účasti Okresního soudu v Liberci, jako účastníka řízení, Okresního státního zastupitelství v Liberci a Policejního prezidia České republiky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a podstata napadených rozhodnutí a zásahů orgánu veřejné moci 1. Stěžovatelé jsou manželi trestně stíhanými pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. V roce 2018 měli zveřejnit nabídku prodeje knihy s názvem "Život trochu jinak", jejíž dodání slibovali v měsíci březnu 2018 a následně termín opakovaně posouvali, i když knihu stále ani nevydali a získané finanční prostředky použili pro svou osobní potřebu. Tím způsobili škodu na cizím majetku ve výši 555 184 Kč. 2. Stěžovatelé se spolu se svými nezletilými dětmi trvale zdržovali od roku 2016 v Indonéské republice, konkrétně v provincii Bali. Dne 14. 9. 2020 bylo proti nim zahájeno trestní stíhání a bylo třeba je jako obviněné vyslechnout, aby bylo možné ukončit přípravnou fázi trestního řízení. Stěžovatelé od počátku projevovali nevůli se k výslechu dostavit, pročež v dubnu 2021 prostřednictvím svého obhájce navrhovali provedení jejich výslechu prostřednictvím mezinárodní právní pomoci, a to formou videokonference. Státní zastupitelství k tomuto zjistilo, že Česká republika nemá s Indonéskou republikou uzavřenu smlouvu o mezinárodní právní pomoci a Indonéská republika na žádosti o právní pomoc dlouhodobě nereaguje. Proto od této možnosti bylo upuštěno. 3. V návaznosti na to Okresní soud v Liberci vydal dne 10. 11. 2021 příkazy k zatčení stěžovatelů a dne 12. 11. 2021 byli stěžovatelé předvoláni k výslechu na termín 26. 1. 2022. K tomuto předvolání stěžovatelé poslali policejnímu orgánu dne 20. 1. 2022 e-mailovou zprávu, kde uvádí, že se k němu nedostaví. Následně byl dne 8. 8. 2022 stejným soudem vydán vůči stěžovatelům evropský zatýkací rozkaz a dne 6. 12. 2022 také napadená žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu. Na tomto podkladu vydalo Ministerstvo spravedlnosti žádosti o zahájení mezinárodního pátrání s žádostí o zatčení stěžovatelů a jejich následnou extradici z Indonéské republiky. K zatčení stěžovatelů došlo dne 23. 9. 2023 v provincii Bali, odkud byli následně dne 13. 10. 2023 letecky přepraveni do České republiky, kde došlo k jejich zatčení Policií ČR a jejich převozu k Okresnímu soudu v Liberci. 4. Ústavní stížností stěžovatelé brojí proti příkazům k zatčení, evropskému zatýkacímu rozkazu, žádosti o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu a proti žádostem Ministerstva spravedlnosti o zahájení mezinárodního pátrání. 5. Nad rámec projednávaných stížností Ústavní soud pro kontext posouzení věci doplňuje, že stěžovatel podal dne 5. 1. 2024 rovněž ústavní stížnost směřující proti usnesením Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, kterými bylo rozhodnuto o jeho vazbě. Ústavní stížnost byla projednána pod sp. zn. III. ÚS 45/24 a dne 30. 1. 2024 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. II. Argumentace stěžovatelů, spojení věcí 6. Stěžovatelé podali své ústavní stížnosti každý samostatně, a i když stížnosti formálně nesměřují proti totožným rozhodnutím, je z povahy věci zřejmé, že tato rozhodnutí jsou založena na identickém skutkovém a právním základu. Oba stěžovatelé jsou zastoupeni stejným právním zástupcem, jejich ústavní stížnosti obsahují totožnou argumentaci a stěžovatelé ve svých stížnostech dokonce výslovně vyjádřili preferenci, aby byly jejich stížnosti projednány společně. Z těchto důvodů Ústavní soud usnesením ze dne 20. 12. 2023 obě ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3096/23 a III. ÚS 3097/23 spojil ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. I. ÚS 3096/23. 7. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími a zásahy orgánů veřejné moci došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na osobní svobodu garantovaného v čl. 8 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny. 8. Podle stěžovatelů nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání příkazu k jejich zatčení. Evropský zatýkací rozkaz stěžovatelé považují za nezákonný z důvodu překážek pro jeho vydání uvedených v § 79 odst. 2 písm. a), c) a d) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"). Tytéž překážky byly dle stěžovatelů přítomny i při žádosti soudu k ministerstvu o provedení opatření nezbytných pro vyžádání z cizího státu. Tímto jednáním byla dle stěžovatelů porušena zásada zdrženlivosti a přiměřenosti. Obdobné námitky vznášejí stěžovatelé i ve vztahu k napadenému evropskému zatýkacímu rozkazu. 9. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 6. 12. 2023 uvedla dále stěžovatelka, že Česká republika ve skutečnosti o vydání stěžovatelů nepožádala. Tvrdí, že k opuštění Indonéské republiky došlo výhradně na základě rozhodnutí tamějších orgánů, které je však formulováno jako rozhodnutí o vyhoštění. Z toho stěžovatelka dovozuje, zjednodušeně řečeno, že české orgány ve skutečnosti obcházely zákon, když požádaly indonéské orgány, aby vydaly rozhodnutí o vyhoštění, namísto toho, aby bylo zahájeno extradiční řízení. 10. V otázce zásahu do práva na spravedlivý proces stěžovatelé namítají, že se soud v evropském zatýkacím rozkazu a v žádosti o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu nevypořádal s (ne)existencí zákonných překážek pro jejich vydání. V této absenci odůvodnění a tvrzené nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí spatřují stěžovatelé zásah do jejich práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. 11. Stěžovatelé dále namítají zásah do jejich soukromého a rodinného života v důsledku vytržení rodiny z jejího zázemí v Indonéské republice. Rovněž upozorňují na způsob, kterým bylo o jejich případu veřejně referováno a tvrdí také, že došlo k zásahu do jejich základních práv mj. uveřejněním videa z jejich zatýkání ze strany pracovnice indonéské ústředny Interpolu na jejím osobním profilu na sociální síti TikTok. Stěžovatelé poukazují i na to, že se jejich děti v důsledku zatčení stěžovatelů ocitly přechodně bez dohledu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. 13. Ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatelé se o vydání příkazu k zatčení a evropského zatýkacího rozkazu dozvěděli při svém zatčení dne 22. 9. 2023, přičemž ústavní stížnost byla podána dne 21. 11. 2023. Ústavní stížnost byla také podána osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. 14. Ústavní stížnost je přípustná proti příkazu k zatčení a evropskému zatýkacímu rozkazu. Přestože se nejedná o konečná rozhodnutí z hlediska trestního řízení jako celku, mají tuto povahu ve vztahu k dílčí ucelené fázi trestního řízení. Ke zbavení osobní svobody zatčením dochází právě na základě těchto rozhodnutí, vůči kterým není možné uplatnit opravné prostředky, nebo se jinak domáhat jejich přezkumu v dalších fázích trestního řízení. Tento výklad přípustnosti ústavní stížnosti plyne z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3290/22 dne 26. 4. 2023, (odlišně od dřívějších usnesení sp. zn. II. ÚS 276/15 ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1109/20 ze dne 25. 6. 2020 nebo sp. zn. I. ÚS 249/21 ze dne 22. 3. 2021). Stěžovatelé se tedy mohou dovolávat svých práv u Ústavního soudu, jelikož nemají jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 15. Ústavní soud podotýká, že na přípustnosti přezkumu