I.ÚS 31/15

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. listopadu 2014 č. j. 61 Co 462/2014-241 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. srpna 2014 č. j. 11 P 43/99-219, kterým soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného na nezletilou dceru z 2 500 Kč na 900 Kč měsíčně.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud měl při zkoumání rozsahu vyživovací povinnosti hodnotit nejen příjmovou situaci obou rodičů, ale i jejich faktickou životní úroveň. Dále stěžovatel odvolacímu soudu vytýkal, že ponechal bez povšimnutí snížení životní úrovně stěžovatele v souvislosti s probíhajícím insolvenčním řízením. Odvolací soud podle tvrzení stěžovatele nepoužil v dané věci ústavně zakotvený princip proporcionality a nehodnotil to, že v případě, pokud bude zachována stejná výše výživného, nebude moci dostát přísným zákonným podmínkám oddlužení a dojde k rapidnímu snížení jeho životní úrovně.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

Zásah do práva na ochranu vlastnictví ani do práva na spravedlivý proces, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění pak své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s odvolacím soudem na úrovni jím aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle závěru učiněného odvolacím soudem za situace, kdy bylo naposledy rozhodnuto o výživném na nezletilou dceru dne 31. října 2013, počet vyživovacích povinností a stav zadlužení stěžovatele zůstaly na stejné úrovni a od posledního rozhodnutí o výživném na nezletilou k době podání návrhu na snížení výživného uplynula doba toliko tři čtvrtě roku, nelze shledat kvalifikovanou změnu v poměrech stěžovatele, vyjma té skutečnosti, že již dlouhodobě existující dluhy řeší v insolvenci, tj. podřizuje se určitému splátkovému režimu. Odvolací soud dále uvedl, že při rozhodování o vyživovací povinnosti se nevychází pouze z fakticky dosahovaného příjmu stěžovatele (z principu fakticity), ale z jeho výdělkových schopností a možností (z principu potencionality příjmů).

Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.