I.ÚS 3148/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3148/10 ze dne 20. 1. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Exemption, s. r. o. v likvidaci, se sídlem Praha 4 - Krč, U Habrovky 247/11, zastoupené Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Celetná 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009, čj. 10 Ca 109/2007 - 42, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2010, čj. 5 Afs 104/2009 - 80, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jejích základních práv, zakotvených v čl. 36 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka především namítá, že správní orgány vydaly protichůdná rozhodnutí, v důsledku čehož se ocitla v právní nejistotě, ztratila možnost pokračovat v podnikatelské činnosti a jednáním správních orgánů jí bylo zabráněno splnit i daňové povinnosti vůči státu. II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud, shora označeným rozsudkem, zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel ve věci odnětí povolení k opakovanému přijímání vybraných výrobků z jiných členských států, v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatelka byla od 6. 6. 2006 na základě rozhodnutí Celního ředitelství (dále též "CŘ") ze dne 1. 6. 2006, čj. 6765/06-23-4, oprávněným příjemcem ve smyslu § 22 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Mohla tedy opakovaně přijímat vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Dne 10. 11. 2006 sdělil Celní úřad Praha D1, že stěžovatelka k tomuto datu vykazuje nedoplatek na spotřebních daních v celkové výši 37,000.000,- Kč a tento nedoplatek není zajištěn. Na základě tohoto sdělení Celní ředitelství odňalo stěžovatelce povolení podle § 22 odst. 5 zákona o spotřebních daních. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo Generálním ředitelstvím cel zamítnuto. Její žaloba, podaná u Městského soudu v Praze na zrušení tohoto rozhodnutí, byla zamítnuta. III. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost soudních rozhodnutí. Dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přezkoumávat obecnými soudy provedený výklad podústavního práva. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka pouze opakuje námitky, které uplatnila již v předchozím řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v postupu správních orgánů a soudů při výkladu a aplikaci § 22 odst. 18 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Obdobně jako v řízení o kasační stížnosti prosazuje svůj názor, že Generální ředitelství cel postupovalo v rozporu se zákonem, pokud stěžovatelce nejdříve neuložilo pokutu a přistoupilo rovnou k odnětí povolení. K této polemice se však již dostatečně podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud, který se v odůvodnění svého rozsudku zabýval všemi námitkami stěžovatelky, které ostatně zopakovala i v ústavní stížnosti. Na toto odůvodnění Ústavní soud v dalším jen odkazuje. Ústavní stížnost je tedy pouze pokračováním polemiky stěžovatelky s rozhodnutími správních orgánů a soudů. V podstatě tak požaduje na Ústavním soudu, aby přehodnotil výklad a aplikaci předmětných zákonných ustanovení v její věci. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Správní soudy ve věci stěžovatelky rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování a nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává. IV. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. ledna 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu