Ústavní soud I.ÚS 3157/23

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se žalobou směřující proti Ministerstvu vnitra (dále jen "první žalovaný") a Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen "druhý žalovaný") domáhal určení, že zásah ze dne 25. 5. 2020, související se silniční kontrolou, v jejímž rámci mu policie udělila blokovou pokutu ve výši 1 000 Kč, byl nezákonný. Současně se domáhal určení, že postup Policie České republiky při přezkoumání uvedeného zásahu ze dne 25. 5. 2020 byl nezákonný.

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stěžovaným rozhodnutím žalobu vůči prvnímu žalovanému odmítl pro nedostatek pasivní legitimace (výrok I.). Vůči druhému žalovanému ji zamítl (výrok II.).

Ke kasační stížnosti stěžovatele ve věci rozhodoval Nejvyšší správní soud, který napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu ve vztahu ke druhému žalovanému zrušil a sám žalobu v této části pro opožděnost odmítl, ať už směřovala proti samotnému jednání policistů při udělení blokové pokuty či proti jeho následnému přezkumu. Ve vztahu k prvnímu žalovanému pak kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svého základního práva zaručeného čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Po obsáhlém popisu průběhu předchozího řízení ovšem předkládá obdobné námitky, které uváděl již v řízení před obecnými soudy. Podstatou stížnostní argumentace tudíž zůstává tvrzení, že postup policistů, ať už v samotném blokovém řízení, či při následném přezkumu, neodpovídá řádnému výkonu veřejné správy.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

Stěžovatel totiž v podstatě pouze nesouhlasí s právními závěry obecných (resp. správních) soudů, avšak jeho argumentace se omezuje jen na námitky směřující vůči právnímu posouzení věci, nicméně v tomto směru postrádá ústavní stížnost jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo naznačeno výše, nenáleží. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, tak sama o sobě nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Žádná taková pochybení však v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Ústavní soud proto pro stručnost odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které se věcí řádně zabývaly a z nichž plyne, proč byla žaloba stěžovatele odmítnuta. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi skutkovým zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor a nejde ani o postup svévolný. Použitá argumentace je logická, jasná, přesvědčivá, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Stěžovatel sice předkládá svůj vlastní náhled na věc, z něhož dovozuje, že mělo být jeho žalobě vyhověno, avšak takovéto pouhé a argumentačně nepodložené tvrzení k zásahu ze strany Ústavního soudu nedostačuje.

Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.