I.ÚS 3174/23 – Ústavní soud

I.ÚS 3174/23 ze dne 21. 8. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Klárou Schneiderovou, advokátkou, sídlem Těchařovice 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 4 Tdo 785/2023-287, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2023 č. j. 11 To 66/2023-258 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. ledna 2023 č. j. 16 T 48/2022-230, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 6. 8. 2021 na dálnici D1 stěžovatel zaútočil kovovou tyčí na poškozeného a několikrát jej zasáhl. Kovovou tyčí rozbil i části vozidla poškozené obchodní společnosti. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") byl shledán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. 3. Stěžovatel podal odvolání. Namítal, že není vinen z přečinů podle § 228 odst. 1 a § 358 odst. 1 trestního zákoníku, protože škoda nepřesáhla částku 10 000 Kč (k tomu předložil znalecký posudek a upozornil na čestné prohlášení poškozené obchodní společnosti) a jednání se nedopustil na místě veřejnosti přístupném. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele zamítl. Žádný ze stěžovatelem předložených důkazů nevyvrátil závěr o výši škody nad 10 000 Kč. Krajský soud se zároveň shodl s okresním soudem, že místo na dálnici D1, kde došlo k posuzovanému jednání stěžovatele, je místo veřejnosti přístupné. 4. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud konstatoval, že okresní soud při zjištění škody vycházel z odborného vyjádření, které, na rozdíl od znaleckého posudku předloženého stěžovatelem, zohledňuje všechny podstatné okolnosti. Zároveň shledal, že jednání stěžovatele bylo správně kvalifikováno také jako přečin výtržnictví, neboť se jej dopustil na frekventované části dálnice v pracovní den na počátku dopravní špičky. Jednání stěžovatele bylo způsobilé narušit klid dalších osob, vyvolat u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení či obdobnou zápornou reakci. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V prvé řadě rozporuje výši škody. Poukazuje na znalecký posudek, který stanovil cenu nákladů na provedení opravy ve výši 8 601,50 Kč a na čestné prohlášení poškozené společnosti, která škodu vyčíslila na 4 356 Kč. Výše škody stanovená obecnými soudy je ve zjevném rozporu s těmito důkazy. Stěžovatel zpochybňuje odborné vyjádření, ze kterého obecné soudy při stanovení výše škody vycházely. Odborné vyjádření odkazuje na objednávku, kterou nelze považovat za procesně použitelný důkaz - je nedatovaná a nepodepsaná. Cena uvedená v objednávce je v rozporu s cenou uvedenou v odborném vyjádření, které navíc nezahrnuje informaci o tom, zda jde o cenu s DPH. Odborné vyjádření rovněž nezahrnuje informaci, zda zohlednilo snížení hodnoty věci z důvodu stáří a opotřebovanosti. Šlo o poškození autodílů, které jsou starší a používané přibližně devět let. Skutečnost, zda zpětné zrcátko automobilu mělo dálkové elektrické ovládání a výhřev a trojúhelníkové okno na straně řidiče bylo tónováno, nebyla předmětem dokazování, nebyla jakkoli prokázána a nemůže být vykládána k tíži stěžovatele. 6. Stěžovatel rovněž rozporuje kvalifikaci svého jednání jako přečinu výtržnictví, neboť podle něj nenaplnilo zákonné znaky tohoto přečinu. Šlo o individuální konflikt s jinou osobou, který se nijak nedotkl ostatních občanů a nenarušil veřejný pořádek. Zdůrazňuje, že místem incidentu byl prostor mezi vozidly v levém průběžném pruhu nájezdové větve dálnice. Jednání tak bylo skryto z části vozidly a z části svodidly a ostatních lidí se událost nemohla žádným způsobem dotknout. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17]. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se tak v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek, bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky. 9. Základním předpokladem přezkumu ústavní konformity právního názoru obecného soudu, a současně podmínkou řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je existence patřičného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud ve věci existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je takové rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1356/16 (N 170/82 SbNU 647)]. 10. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoli rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Pravidla trestního řízení jsou proto primárně zaměřena na zjištění a potvrzení toho, zda je to skutečně obviněný, resp. obžalovaný, který je vinen. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost" [např. nález ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 1095/15 (N 135/78 SbNU 115), bod 20]. 11. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze