I.ÚS 3175/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele A. D. G., zastoupeného JUDr. Veronikou Ordnungovou, advokátkou, se sídlem U Ladronky 1145/42, 169 00 Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011 č. j. 64 Co 21/2011-364 o návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku a o návrhu na zrušení § 237 odst. 2 písm. b) zák. č. 99/1963 Sb., takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Soud prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 8) rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně (manželka stěžovatele) domáhala, aby žalovanému (stěžovateli v řízení o ústavní stížnosti) - po dobu od podání žaloby do právní moci rozvodu manželství účastníků - byla uložena povinnost platit žalobkyni výživné na manželku ve výši 60 000 Kč měsíčně s tím, že do května 2006 žalobkyni poskytoval částku v rozmezí 60 000 Kč až 70 000 Kč měsíčně, od června 2006 žalobkyni ničeho nepřispívá, platí pouze výživné na nezletilé dcery. Žalobkyně uvedla, že její běžné měsíční náklady na domácnost, byt, daně, pojištění, automobil činí měsíčně částku 62 890 Kč a žalobkyně má po dobu trvání manželství právo na stejnou životní úroveň jako žalovaný, který má mimořádně vysoký příjem; s jeho profesním postavením na Ministerstvu obrany jsou spojeny další vysoké požitky, nadto má i příjmy od britské zbrojovky BAE Systems. Původním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. 28 C 163/2006 bylo žalobě stěžovatelky zčásti vyhověno; odvolací soud však usnesením ze dne 15. 1. 2009 č. j. 64 Co 385/2008-229 citovaný rozsudek zrušil a uložil soudu prvního stupně provést důkazní řízení za účelem zjištění, zda nedošlo k porušení manželské věrnosti účastníků. Po následném doplnění dokazování obvodním soudem ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že účastníci uzavřeli manželství dne 30. 9. 1999 a z manželství se narodila dcera K. a dcera E. Do roku 2000 žili účastníci společně ve Velké Británii, poté zůstal ve Velké Británii bydlet pouze žalovaný (stěžovatel), žalobkyně se odstěhovala do Prahy. Žalobkyně není zaměstnána, žalovaný je občan Velké Británie, zaměstnanec společnosti BAE s průměrným čistým měsíčním příjmem po přepočtu 703 298 Kč, a dále je vlastníkem zaměstnaneckých akcií, jejichž hodnota nebyla přesně zjištěna. V červnu 2006 podal žalovaný stěžovatel žádost o rozvod manželství. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že prokázaný příjem žalovaného je dostatečný k přiznání výživného žalobkyni v požadované výši, vznikl-li by jí na ně nárok. Žalovaný přispíval na společnou domácnost do června 2006 částkou 60 000 Kč až 70 000 Kč měsíčně, od června 2006 neplatí žalobkyni ničeho. V roce 2006 poslal částku 1 000 000 Kč, kterou žalobkyně použila na rekonstrukci chalupy v H. P. Soud prvního stupně doplnil dokazování výslechy svědků; dospěl k závěru, že v březnu 2006 navázala žalobkyně známost s R. B., a to ještě před podáním návrhu na rozvod manželství, který žalovaný podal v červenci 2006. Na základě tohoto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že v době podání žaloby žalobkyně udržovala velmi blízké vztahy se svým současným partnerem, s nímž žije ve společné domácnosti, a z toho důvodu neměla snahu o obnovení manželského soužití se žalovaným; výživné jí nelze přiznat pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině. Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že žalobkyně porušila § 18 zákona o rodině manželskou nevěrou, a přiznání výživného by bylo podle § 91 odst. 1, 2 zákona o rodině v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnosti, že nevěra žalobkyně nebyla uvedena v rozvodovém rozsudku, neboť uvěřil žalovanému, že šlo o ústupek z jeho strany. Proto Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem ze dne 27. 5. 2010 č. j. 28 C 163/2006-314 žalobu zamítl. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný (stěžovatel) je povinen platit žalobkyni počínaje dnem 3. 8. 2006 do 30. 4. 2009 částku 50 000 Kč měsíčně a že dlužné výživné za uvedené období v celkové výši 1 424 999 Kč je povinen zaplatit žalobkyni do dvou měsíců od právní moci rozsudku; jinak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Městský soud uvedl, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav; odvolací soud doplnil skutkové zjištění toliko z rozvodového rozsudku účastníků a z usnesení, jímž byl schválen smír, kterým účastníci vypořádali své SJM. Odvolací soud však nesouhlasil s následujícími úvahami obvodního soudu. Ten totiž dovodil, že by přiznání výživného žalobkyni bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině, aniž by přihlédl k příčinám rozvratu, které jsou uvedeny v rozsudku o rozvodu manželství účastníků. Soud prvního stupně tento svůj závěr založil (podle odvolacího soudu) pouze na skutkových zjištěních, která vyznívají v rozsudku výlučně v neprospěch žalobkyně, a závěr o rozpadu vztahu účastníků vyznívá tak, jako by tento rozvrat zavinila žalobkyně. Rozhodující však jsou skutečnosti vyplývající z rozsudku o rozvodu manželství účastníků ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 11 C 157/2006 vydaného Obvodním soudem pro Prahu 8; z něj odvolací soud zjistil, že hlavní příčinou rozvratu manželství je rozdílnost povah a zájmů účastníků, a též názorů na výchovu dětí a na trávení společného času, jakož i rozdílnost priorit a životních hodnot obou manželů, což účastníci učinili nesporným. Skutečnost, že žalobkyně navázala v průběhu doby, kdy již vztahy účastníků byly natolik rozvráceny, že nebyla naděje na jejich obnovu, vztah s jiným mužem, nenaplňuje skutkovou podstatu § 96 odst. 2 zákona o rodině, podle nějž nelze výživné přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Rozhodující je příčina uvedená v rozsudku o rozvodu manželství účastníků. Pro podporu tohoto závěru svědčí (podle odvolacího soudu) i chování žalobkyně, která se starala o společné děti účastníků na základě jejich dohody, a na žalovaném bylo, aby zajistil i její výživu. Skutečnost, že se ještě za trvání manželství sblížila s jiným partnerem, nedosahuje požadované intenzity rozporu s dobrými mravy. Tato základní námitka uplatněná žalovaným tedy byla v průběhu odvolacího řízení vyvrácena skutkovými zjištěními z rozsudku o rozvodu manželství účastníků. II. Stěžovatel navrhl ústavní stížností zrušit v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to pro porušení čl. 1, 3, 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Současně navrhl jeho odklad vykonatelnosti a navrhl i zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podstatou ústavní stížnosti je názor stěžovatele, že přiznání výživného pro žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, neboť táž nejen že zapříčinila svou nevěrou rozpad manželství, ale udržovala s novým přítelem vztah a vytvořila společnou domácnost ještě v průběhu trvání manželství. K tomu stěžovatel dodává, že byl porušen zákaz diskriminace z důvodu majetku a společenského postavení v jeho neprospěch. Odvolací soud dle stěžovatele nevzal v dostatečné míře v úvahu majetkové vyrovnání mezi stěžovatelem a žalobkyní (v tomto směru stěžovatel uvádí konkrétnosti, tj. jakým majetkem žalobkyně disponuje). Žalobkyně podle stěžovatele nevyužila možnost najít si zaměstnání a spoléhala se jen na jeho finanční možnosti. III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§ 120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním rež