I.ÚS 318/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 318/06 ze dne 13. 12. 2007 N 221/47 SbNU 911 K povinnosti Ministerstva financí rozhodnout o náhradě za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. I. ÚS 318/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. J., J. P., Mgr. J. P., K. R. P. a J. P. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006 č. j. 5 Ans 8/2005-63, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na nečinnost Ministerstva financí, u něhož uplatnili žádost o náhradu za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006 č. j. 5 Ans 8/2005-63 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006 č. j. 5 Ans 8/2005-63 se zrušuje. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006 č. j. 5 Ans 8/2005-63 (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu"), kterým byla zamítnuta jejich kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005 č. j. 7 Ca 282/2003-208 (dále jen "rozsudek městského soudu"). V ústavní stížnosti stěžovatelé rekapitulují předchozí řízení tak, že se návrhem ze dne 18. 6. 2003 domáhali, aby Ministerstvo financí postupem podle tehdy platného správního řádu ve spojení s dekretem prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, (dále též jen "dekret prezidenta republiky") rozhodlo o náhradě za znárodněný majetek. Ministerstvo financí o tomto návrhu odmítlo jakkoliv rozhodnout a ve věci bylo nečinné. Proto se stěžovatelé obrátili s žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu na Městský soud v Praze, který však byl toho názoru, že předmětný dekret má specifický charakter, je jednorázový, jako normativní akt již splnil svůj účel a dnes již nezakládá právní vztahy, resp. nemá již konstitutivní charakter. Jelikož v daném případě chybí hmotněprávní předpis, na základě kterého by bylo možné vydat rozhodnutí o náhradě, není dána pravomoc Ministerstva financí k vydání rozhodnutí, a nelze proto učinit ani závěr, že je jako správní orgán nečinné. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelé bránili kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. 2. Stěžovatelé napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu vytýkají, že se nevypořádal se všemi námitkami, které byly uplatněny v kasační stížnosti. Některé závěry Nejvyššího správního soudu naopak považují stěžovatelé pro projednávanou věc za naprosto irelevantní. Tak tomu je, činí-li soud závěr, že vzhledem ke skutečnosti, že dekret prezidenta republiky neobsahoval jako podmínku nabytí vlastnictví intabulaci, není pro okamžik přechodu vlastnického práva rozhodné, kdy došlo k zápisu do pozemkové knihy. Stěžovatelům není jasné, jak tento závěr s projednávanou věcí souvisí. Stěžovatelé konečně polemizují s názorem Nejvyššího správního soudu, že uvedený dekret prezidenta již splnil svůj účel, nezakládá právní vztahy a nemá již konstitutivní charakter, a že proto není Ministerstvo financí zjevně oprávněno podle tohoto dekretu postupovat, a že tedy bylo zcela namístě, jestliže se návrhem stěžovatelů odmítlo zabývat. 3. Stěžovatelé konečně tvrdí, že dekret prezidenta republiky je platným a účinným předpisem se silou zákona [zde poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 28/94 ze dne 26. 3. 1996 (N 22/5 SbNU 177), podle něhož dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, nebyl zrušen a platí i nadále]. Podle dekretu prezidenta republiky jednoznačně platí, že pro řízení o náhradě platí předpisy o správním řízení, právo na náhradu za znárodněný majetek je dáno přímo tímto dekretem a není vázáno na vydání dalších předpisů. Poukazují též na jiný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004 sp. zn. 8 Ca 282/2003, kterým bylo v obsahově obdobné věci žalobě vyhověno. Namítají, že nepřiznání náhrady za znárodněný majetek je protiprávní a porušuje obecně uznávaná lidská práva a svobody, není proto možné, aby obyčejný zákon možnost přiznání náhrady vylučoval. 4. Stěžovatelé se domnívají, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu došlo k nezákonnému zásahu do jejich ústavních práv a svobod zaručených jim čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Proto navrhují, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil. 5. Znění dotčených ustanovení je následující: Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". Ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod zní: "(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.". II. 6. Ústavní soud po prozkoumání ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí vzal za prokázané, že stěžovatelé se 18. 6. 2003 návrhem "na zahájení správního řízení - náhrada za znárodněný majetek - ustanovení § 7 a násl. zákon č. 100/1945 Sb. ve znění pozdějších předpisů" domáhali na Ministerstvu financí vydání náhrady za znárodněný majetek, kterým byla slévárna železa a kovů, strojírna v Růženině huti a Kvasinách a speciální továrna na stroje pro domácnost zapsaná v podnikovém rejstříku Krajského soudu v Hradci Králové pod obchodní firmou "J. P.". 7. Na tento návrh reagovalo Ministerstvo financí přípisem ze dne 24. 7. 2003, ve kterém uvedlo, že nemůže v současné době rozhodnout o poskytnutí náhrady podle uvedeného dekretu, neboť nejsou splněny další zákonné podmínky dané touto platnou právní normou. Právo na vydání správního rozhodnutí by vzniklo, pokud by byly vydány příslušné prováděcí předpisy, jak tento dekret předpokládal. Vhledem k jejich absenci nelze na daný případ aplikovat správní řád. Z tohoto důvodu nepovažovalo Ministerstvo financí toto podání za návrh na zahájení správního řízení. 8. Žalobou na nečinnost podanou k Městskému soudu v Praze se stěžovatelé domáhali vydání rozsudku, ve kterém by soud Ministerstvu financí uložil povinnost o jejich návrhu do 30 dnů rozhodnout. Tuto žalobu městský soud shora uvedeným rozsudkem zamítl, což zdůvodnil tím, že povinnost rozhodnout o žádosti o poskytnutí náhrady vyplývá jak z procesních, tak i hmotněprávních předpisů. Ve vztahu k hmotněprávní úpravě obsažené v dekretu prezidenta republiky soud konstatoval, že tento dekret je svou povahou jednorázový, že nejde o právní normu, jejímž záměrem by bylo upravovat normativním způsobem blíže neurčený okruh právních vztahů dále do budoucna. Podle uvedeného dekretu měla být poskytnuta náhrada v plnění obdobném dávkám z národního pojištění. Po politických změnách v únoru 1948 však stát neučinil žádné kroky k tomu, aby vytvořil právní rámec pro to, aby náhrady za znárodněný majetek realizoval, resp. učinil kroky k tomu, aby náhradu neposkytoval, když zrušil právní úpravu o subjektu, který měl náhradu poskytovat. K odčinění těchto a podobných křivd nastolil demokratický stát, který byl nastolen po listopadu 1989, restituční zákonodárství, které však bylo postaveno na principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, když úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné provést. Podle městského soudu bylo zákonodárcem i Ústavním soudem jednoznačně deklarováno, že křivdy "z minulosti" budou zmírňovány prostřednictvím tzv. restitučních zákonů. Úprava zmírnění následku křivd