Ústavní soud I.ÚS 3217/25

Stěžovatel jakožto povinný v rámci exekučního řízení u Okresního soudu v Litoměřicích navrhnul odklad exekuce pro vyklizení bytu a zaplacení částky 30 798 Kč. Stěžovatel navrhl odložení exekuce do doby, než celou věc meritorně k jeho dovolání posoudí Nejvyšší soud. Dovolání stěžovatel podal proti rozhodnutí okresního soudu č. j. 16 EXE 7799/2023-32 z 6. 2. 2024 ve spojení s usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 250/2024-50 z 25. 9. 2024, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na zastavení exekuce z pozice povinného.

Okresní soud řízení o návrhu stěžovatele na odklad exekuce zastavil podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť tato exekuce se již neprovádí, protože skončila úspěšnou realizací. Dodal, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a nemá samo o sobě dopad na exekuční řízení.

K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem, který napadeným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se stěžovatelův návrh na odklad exekuce zamítá. Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu o zastavení řízení o návrhu na odklad exekuce pro její realizaci. Poukázal totiž na to, že exekuce doposud nebyla skončena, neboť soudní exekutor nevydal oznámení o skončení exekuce. Zjistil nicméně, že řízení o stěžovatelově dovolání bylo zastaveno pro opožděné zaplacení soudního poplatku. Vzhledem k tomu nemohlo dojít k meritornímu projednání dovolání a důvod odkladu již proto nebyl dán. Návrh proto zamítl.

Proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím stěžovatel podává ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak obecné soudy rozhodly o jeho návrhu na odklad exekuce. Ústavní soud v tomto směru poukazuje, že se jedná o pokračující polemiku stěžovatele se závěry obecných soudů na poli podústavního práva. Ústavní soud dále připomíná, že zásadně nepřehodnocuje závěry obecných soudů, neposuzuje proto ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. K tomu však v posuzovaném případu nedošlo.

V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že při rozhodování o návrhu na odklad exekuce nevzaly v potaz jím podané dovolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatel tvrdí, že v dovolání přednesl argumentaci, díky které mu bude vyhověno. Návrhu proto podle stěžovatele mělo být vyhověno. S tímto závěrem se nicméně Ústavní soud nemůže ztotožnit. Z napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že obecné soudy podané dovolání zohlednily a zejména vzaly v potaz způsob, jakým bylo v řízení o něm rozhodnuto. V bodě 9 krajský soud konstatuje, že řízení o dovolání bylo z důvodu opožděného zaplacení soudního poplatku zastaveno (usnesení okresního soudu č. j. 16 EXE 7799/2023-91 z 28. 3. 2025, potvrzené usnesením krajského soudu č. j. 12 Co 223/2025-103 z 23. 7. 2025). Krajský soud vysvětlil, že proto odpadl důvod, o který stěžovatel svůj návrh na odklad exekuce opíral. Ústavní soud přitom nemá, co by předestřeným závěrům vytknul. Stěžovatel přitom tento závěr krajského soudu žádným způsobem nereflektuje a ani nepředkládá žádnou argumentaci, kterou by se snažil opožděné zaplacení soudního poplatku (jako důvod zastavení řízení) zpochybnit.

Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.