I.ÚS 3226/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017 N 116/85 SbNU 879 Neuznání zahraničního právního a faktického rodičovství jednoho z mužů tvořících stejnopohlavní pár je v rozporu s právem na rodinný život a s nejlepším zájmem dítěte   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře - ze dne 29. června 2017 sp. zn. I. ÚS 3226/16 ve věci ústavní stížnosti 1. J. A., 2. R. D. A., obou zastoupených Mgr. Petrem Kallou, advokátem, se sídlem Jana Zajíce 32, Praha 7, a 3. nezletilého L. D. A., zastoupeného opatrovnicí Mgr. Radkou Korbelovou Dohnalovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Ncu 187/2015-6 ze dne 18. 7. 2016, kterým byl zamítnut návrh na uznání cizozemského rozsudku o rodičovství druhého stěžovatele, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Ncu 187/2015-6 ze dne 18. 7. 2016 bylo porušeno právo třetího stěžovatele, aby nejlepší zájem dítěte byl předním hlediskem rozhodování podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a právo druhého a třetího stěžovatele na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění 1. Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozhodnutí a navrhli jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na soukromý a rodinný život, nebýt diskriminován, spravedlivý proces a také pro rozpor s principem nejlepšího zájmu dítěte. Přitom odkázali na čl. 3 odst. 1, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, 8 a 14 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 2. První a druhý stěžovatel spolu žijí ve společné domácnosti a podle práva státu Kalifornie jsou manželé. První stěžovatel je státním občanem České republiky a druhý stěžovatel je státním občanem Dánska. Společně žijí v Kalifornii, pravidelně však navštěvují Českou republiku, kde má první stěžovatel příbuzné. 3. V roce 2012 stěžovatelé podle práva státu Kalifornie uzavřeli smlouvu s náhradní matkou, která donosila embryo vzniklé umělým oplodnění z vajíčka anonymní dárkyně a spermatu stěžovatelů. Dne 30. 7. 2013 se této náhradní matce narodil třetí stěžovatel. První a druhý stěžovatel podle svého vyjádření neví, který z nich je biologickým otcem třetího stěžovatele. 4. Rozsudkem ze dne 10. 5. 2013 sp. zn. BF 047383 Vrchní soud státu Kalifornie pro okres Los Angeles (dále jen "rozsudek kalifornského soudu") prohlásil, že v souladu se smlouvou o náhradním mateřství mezi stěžovateli a náhradní matkou náhradní matka není právním rodičem tehdy ještě nenarozeného třetího stěžovatele, a že těmito rodiči jsou první a druhý stěžovatel. Dále rozhodl, že první a druhý stěžovatel budou zapsáni jako rodiče do rodného listu třetího stěžovatele, až se tento narodí. To se následně stalo a v rodném listě stěžovatele L. D. A. vydaném státem Kalifornie je stěžovatel J. A. zapsán v kolonce otec/rodič a stěžovatel R. D. A. je zapsán v kolonce matka/rodič. 5. Stěžovatelé následně požádali Úřad městské části Praha 1 o vydání osvědčení o státním občanství stěžovatele L. D. A. Rozhodnutím ze dne 4. 9. 2014 však úřad řízení přerušil a vyzval stěžovatele, aby zahájili řízení před Nejvyšším soudem o uznání výše zmíněného rozsudku kalifornského soudu, neboť uznat cizozemský rozsudek o určení rodičovství lze pouze na základě zvláštního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Toto řízení před Nejvyšším soudem první stěžovatel zahájil podáním ze dne 26. 12. 2014. 6. Rozsudkem ze dne 22. 5. 2015 Nejvyšší soud návrhu prvního stěžovatele částečně vyhověl a rozsudek kalifornského soudu na území České republiky uznal, pokud jde o vyslovení rodičovství (otcovství) stěžovatele J. A. Podle Nejvyššího soudu takové uznání není v rozporu s § 54 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, (dále jen "ZMPS"), podle něhož k platnosti určení rodičovství postačí, stane-li se podle právního řádu státu, v němž došlo k prohlášení o uznání rodičovství. Zároveň není podle Nejvyššího soudu v rozporu s veřejným pořádkem, pokud dítě vzniklo za použití institutu náhradního mateřství. S odkazem na tento rozsudek Úřad městské části Praha 1 vydal osvědčení o státním občanství stěžovatele L. D. A. a následně byl stěžovatelům vystaven český rodný list třetího stěžovatele, ve kterém je první stěžovatel uveden jako otec a kolonka matky je prázdná. 7. Nejvyšší soud se v tomto rozsudku nijak nevyjádřil k rodičovství stěžovatele R. D. A. Stěžovatelé tedy dne 4. 8. 2015 opětovně podali Nejvyššímu soudu návrh na uznání rozsudku kalifornského soudu, co se týče druhého stěžovatele. 8. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tento druhý návrh stěžovatelů zamítl. Podle Nejvyššího soudu vyhovění tomuto návrhu by bylo v rozporu s § 15 odst. 1 písm. e) ZMPS, podle kterého nelze uznat rozhodnutí, které by se zjevně příčilo veřejnému pořádku. Vyhověním návrhu by podle Nejvyššího soudu byla ve výsledku fakticky nastolena situace korespondující společnému osvojení dítěte dvěma osobami stejného pohlaví, což je stav, který české právo neakceptuje, neboť kategoricky vylučuje současné osvojení nezletilce subjekty, jež nejsou manžely. Nejvyšší soud zdůraznil, že problém vymezení hranic, v nichž je podle českého práva myslitelné současné ustavení vztahu rodičovství mezi nezletilým a dvojicí spolužijících osob stejného pohlaví, chápe jako otázku legislativní, při jejímž řešení nemohou vůdčí roli přebírat soudy, nýbrž demokraticky zvolený zákonodárný sbor. II. Argumentace stran 9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že pravidelně navštěvují Českou republiku, avšak za současného stavu, kdy Nejvyšší soud odmítl uznat rodičovství druhého stěžovatele, nejsou tyto pobyty bez právních rizik. Stěžovatel R. D. A. není totiž v žádném právním vztahu ke svému synovi L., což může vyvolat komplikace například v případě lékařského vyšetření či hospitalizace dítěte, v přístupu k informacím o lékařském stavu dítěte nebo již při vstupu na území České republiky, pokud by s dítětem cestoval sám, a opomenout nelze ani negativní dopady na dědická práva dítěte. 10. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost zamítnout. Podle něj při posuzování otázky diskriminace je třeba právní status stěžovatelů porovnávat s postavením dvou nesezdaných osob různého pohlaví, případně registrovaných partnerů, neboť český právní řád manželství dvou osob stejného pohlaví nezná. Zde však nedochází k odlišnému zacházení, neboť české právo těmto párům rovněž společné osvojení neumožňuje. Podle Nejvyššího soudu problematika rodičovství mezi dětmi a stejnopohlavními páry představuje politickou otázku, jejíž řešení přísluší zákonodárci. 11. Ustanovená opatrovnice nezletilého stěžovatele L. D. A., Mgr. Radka Korbelová Dohnalová, Ph.D., navrhla ústavní stížnosti vyhovět, neboť napadené rozhodnutí není v nejlepším zájmu dítěte. Namítá, že Nejvyšší soud se nejlepšímu zájmu dítěte vůbec nevěnoval, což je zásadní a nepřekonatelnou chybou a v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Nejvyšší soud měl zohlednit, že nezletilý stěžovatel s prvním a druhým stěžovatelem žije a společně vytvářejí rodinu. Povinností státu je tedy umožnit rozvoj těchto rodinných vazeb a zajistit právní ochranu směřující k integraci dítěte do rodiny. Podle opatrovnice není v dané věci rozpor s veřejným pořádkem natolik zjevný, aby převážil zájmy nezletilého na uznání cizího rozhodnutí. 12. Stěžovatelé v replice setrvali na své ústavní stížnosti a namítají jak rozpor napadeného rozhodnutí s nejlepším zájmem dítěte, tak se zákazem diskriminace. 13. Ústavní soud si k projednávání ústavní stížnosti vyžádal také stanovisko Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen "Úřad"). Úřad navrhuje napadené rozhodnutí zrušit. Namítá, že rozhodnutí porušilo právo na spravedlivý proces, neboť je nedostatečně odůvodněné a ve věci rozhodoval nepříslušný soud. Ve věci měl rozhodovat okresní soud, neboť v dané věci šlo o uznání rozhodnutí o osvojení podle § 63 ZMPS, a nikoliv o uznání rozhodnutí ve věci určení rodičovství podle § 55 ZMPS. Napadené rozhodnutí je podle Úřadu také diskriminační, neboť Nejvyšší soud prvního stěžovatele, u kterého rodičovství uznal, zvýhodnil na základě občanství k újmě druhého stěžovatele. Úřad však nesouhlasí s tím, že byl porušen nejlepší zájem dítěte. Podle Úřadu totiž princip nejlepšího zájmu dítěte zakotvený v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte není subjektivním právem, ale pouze interpretační pomůckou. Podle Úřadu použití tohoto principu nemůže popřít jasné znění zákona. Úřad se také domnívá, že skutečnost, že český právní řád umožňuje společné osvojení pouze sezdaným heterosexuálním párům, je zcela v souladu s Listinou i mezinárodními závazky České republiky. II