Ústavní soud I.ÚS 3233/24

Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala ochrany před nezákonným zásahem ve smyslu § 82 a násl. soudního řádu správního, který spatřovala v tom, že vedlejší účastník článkem 3 obecně závazné vyhlášky č. 5/2023 ze dne 26. 3. 2023 stanovil místní koeficient daně z nemovitých věcí pro jednotlivé části města Žďár nad Sázavou a do přílohy č. 4 této vyhlášky zařadil dvě její nemovitosti. Krajský soud uzavřel, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkumu obecně závazné vyhlášky, k němuž nejsou správní soudy povolány. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou zamítl Nejvyšší správní soud ("NSS") napadeným rozsudkem.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka považuje za nesprávný závěr správních soudů, že se žalobou nedomáhá ochrany před konkrétním zásahem orgánu veřejné moci, namítá, že soudy postupovaly formalisticky a nezohlednily individuální okolnosti případu. Stěžovatelka se nedomáhala přezkumu obecně závazné vyhlášky jako takové, ale brojí proti zařazení jednotek v jejím vlastnictví do přílohy č. 4 vyhlášky. Soudy nejsou oprávněny odmítnout určit nezákonnost postupu vedlejšího účastníka s odůvodněním, že se mohla bránit v jiném (zjevně bezúspěšném) řízení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.

Správní soudy srozumitelně a přesvědčivě s odkazem na příslušná ustanovení a ustálenou judikaturu odůvodnily, že stěžovatelka se žalobou fakticky domáhá přezkumu obecně závazné vyhlášky, k čemuž nejsou povolány. Současně vypořádaly související argumentaci a námitky stěžovatelky, které v ústavní stížnosti reprodukuje. Krajský soud mimo jiné vysvětlil, že stěžovatelka není zcela bez obrany, neboť se může domáhat přezkumu rozhodnutí správního orgánu o stanovení daňové povinnosti a že obecně závazná vyhláška v takovém případě může být přezkoumána incidenčně. V těchto řádně odůvodněných závěrech neshledal Ústavní soud nic protiústavního.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.