I.ÚS 3248/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3248/10 ze dne 17. 5. 2011 N 95/61 SbNU 463 K ochraně vlastnictví soudy v souvislosti s vyvlastněním majetku za komunistického režimu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 17. května 2011 sp. zn. I. ÚS 3248/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. P. a L. P. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010 č. j. 28 Cdo 2851/2010-317, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2009 č. j. 14 Co 168/2009-283, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu České republiky - Ministerstva obrany o určení, že žalobce je vlastníkem pozemků, změněn tak, že jako vlastník pozemků byla učena Česká republika - Ministerstvo obrany, a vzájemná určovací žaloba stěžovatelů byla zamítnuta, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva obrany jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010 č. j. 28 Cdo 2851/2010-317 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2009 č. j. 14 Co 168/2009-283 se zrušují. Odůvodnění I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 11. 2008 č. j. 11 C 209/2005-249 byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce Česká republika - Ministerstvo obrany je vlastníkem konkrétně uvedených pozemků. Současně bylo vyhověno vzájemné žalobě stěžovatelů o určení, že příslušné pozemky patří do společného jmění stěžovatelů. 2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního národního výboru v Břeclavi ze dne 19. 7. 1962 došlo k vyvlastnění sporných pozemků původním vlastníkům F. F. a K. Z. (provdané S.) pro účely realizované vojenské bytové výstavby. Na základě kupní smlouvy ze dne 30. 7. 1997 s prodávajícími K. S. a B. O. (jež děděním vstoupila do práv původního vlastníka F. F.) proto stěžovatelé vlastnické právo k příslušným pozemkům - které vyvlastněním přešlo na stát - nabýt nemohli. Podle okresního soudu však stěžovatelé nabyli vlastnické právo originárně vydržením (podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku), neboť na základě kupní smlouvy a zápisu v katastru nemovitostí se stali oprávněnými držiteli pozemků. Do vydržecí doby byla započtena i doba oprávněné držby jejich právních předchůdců, kteří se o vyvlastnění příslušných pozemků nedozvěděli a i po vyvlastnění se chovali jako vlastníci pozemků. 3. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že za vlastníka příslušných pozemků určil Českou republiku - Ministerstvo obrany a vzájemnou určovací žalobu stěžovatelů zamítl. 4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o přechodu vlastnického práva na stát vyvlastněním v roce 1962, a proto shodně uzavřel, že kupní smlouva ze dne 30. 7. 1997, jež má být titulem vzniku vlastnického práva stěžovatelů, je smlouvou neplatnou. Neztotožnil se však s posouzením, že vlastnické právo k pozemkům nabyli stěžovatelé vydržením. Uvedl, že z usnesení okresního soudu o povolení zápisu vlastnického práva České republiky - Ministerstva obrany k příslušným pozemkům do pozemkové knihy vyplývá, že vyvlastňovací rozhodnutí nabylo právní moci. Dále konstatoval, že v obci Přibice došlo v roce 1962 k vyvlastnění většího množství pozemků, na nichž bylo postaveno 32 bytových jednotek a garáží, kdy některé pozemky dokonce zastavěny nebyly a byly užívány nájemníky bytů či obyvateli obce. Jednalo se tedy o poměrně velkou výstavbu, o níž se v malé obci s počtem obyvatel asi 1000 (v současné době) muselo vědět, několika desítkám jejích obyvatel byly pozemky pro výstavbu prováděnou vedlejším účastníkem vyvlastněny a původní vlastníci pozemků (které se nacházely v místě výstavby nebo v jeho bezprostřední blízkosti a byly poté užívány zaměstnanci vedlejšího účastníka, kteří v bytových domech bydleli, jako jejich jakési příslušenství) tak museli mít důvodné pochybnosti o tom, z jakého důvodu právě jim zůstalo vlastnické právo zachováno, přestože pozemky byly užity k účelu, pro který došlo v obci k vyvlastění. K. S. sice již v uvedené době v obci nežila, žily zde však její matka i sestra a od těch měla mít informace o tom, co se v obci v souvislosti s jejím pozemkem děje. Za minimální míru opatrnosti by bylo proto třeba považovat to, že by se původní vlastníci zajímali o to, z jakého důvodu jsou jejich pozemky vedlejším účastníkem užívány (byť lze připustit, že v době nesvobody existovaly i případy, kdy se stát chopil držby pozemků bez právního důvodu, leč v takovém případě by k zániku vlastnického práva nedošlo a dle příslušných restitučních předpisů by to byl zákonný důvod k vydání nemovitostí), a tehdy by zjistili, že došlo k jejich vyvlastnění. Pokud si však takto nepočínali a pouze trpěli užívání pozemků vedlejším účastníkem, aniž by se jako vlastníci chovali tak, že by se například domáhali placení nájemného za užívání pozemků jako svých vlastních, nelze u nich dovodit dobrou víru jako podmínku oprávněné držby a možnosti vzniku vlastnického práva vydržením. Krajský soud proto uzavřel, že k oprávněné držbě vykonávané na základě smlouvy od roku 1997 si stěžovatelé nemohou připočíst dobu, po kterou měli pozemky v držbě jejich právní předchůdci. K završení desetileté vydržecí doby podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku tedy nedošlo, jelikož ke ztrátě dobré víry, že jim pozemky patří, došlo u stěžovatelů již v roce 1998, kdy se v průběhu stavebního řízení dozvěděli o tvrzených vlastnických nárocích vedlejšího účastníka. Krajský soud dodal, že právní předchůdci stěžovatelů své vlastnické nároky mohli uplatnit podle restitučních předpisů, které pamatují i na přechod nemovitostí na stát vyvlastněním bez náhrady, eventuálně převzetím nemovitostí bez právního důvodu; neuplatněním práva ve lhůtách stanovených restitučními předpisy práva zanikají a jejich prosazení se nelze domáhat ani podle obecných předpisů. 5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelů zamítl. Ztotožnil se s odůvodněním napadeného rozsudku krajského soudu a v podstatě toliko rekapituloval jeho rozhodovací důvody. Závěrem dodal, že je nadbytečné řešit otázku, zda právní předchůdci stěžovatelů mohli svá práva uplatnit podle restitučních předpisů. II. 6. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 7. V konkrétnostech uvádějí zejména následující. Stěžovatelé sporné pozemky již řadu let užívali a v roce 1997 je koupili od původních vlastníků (na základě kupní smlouvy uzavřené s prodávajícími K. S. a B. O.). Vedlejší účastník neprokázal, že by byli původní vlastníci pozemků o vyvlastnění vyrozuměni nebo že by jim byla za vyvlastněné pozemky vyplacena náhrada. Rozhodnutí o vyvlastnění, ke kterému mělo dojít v roce 1962, se sice mělo promítnout do zápisu v pozemkové knize, avšak podle identifikace parcel ze dne 9. 7. 1976 byl výlučným vlastníkem pozemku p. č. X/1 F. F., a nikoli stát. Jako uživatel byla uvedena socialistická organizace. Na základě tohoto zápisu pak proběhlo u Státního notářství ve Znojmě dědické řízení a novými vlastníky pozemku se rovným dílem stali dědicové Ing. L. O. a B. O. Tento stav pak byl ještě dále potvrzen rozhodnutím Státního notářství v Brně-městě ze dne 6. 11. 1987 pod sp. zn. 5 D 678/87, kdy se po smrti Ing. O. stala výlučným vlastníkem pozemku p. č. X/1 (opět) jeho žena B. O. Ve výpisu z evidence nemovitostí ze dne 18. 12. 1990 je paní O. vedena jako výlučný vlastník pozemku p. č. X/1 a ve výpisu ze dne 4. 11. 1991 paní K. S. jako výlučný vlastník pozemku p. č. X/2; toto vlastnické právo získala v srpnu 1938. Jak paní S., tak paní O. tedy neměly žádný objektivní důvod domnívat se, že v mezidobí došlo ke změně jejich vlastnického práva, která by se nepromítla do zápisu v evidenci nemovitostí; to i s ohledem na to, že o žádné takové změně nebyla ani jedna z těchto původních majitelek dotčených pozemků nijak informována (např. právě doručením rozhodnutí o vyvlastnění). Duplicitní zápis vlastnictví se v katastru nemovitostí objevil až někdy v roce 2000. Jednání o prodeji sporných pozemků mezi stěžovateli a pí S. a O. započala již v roce 1990, kdy již obě vlastnice opět mohly svobodně se svým majetkem disponovat. 8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu - rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2009 č. j. 14 Co 168/2009-283 - je správné. Odkázal na odůvodnění svého (napadeného) rozhodnutí, nepostrádající ani odkazy na konstantní a nerozpornou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní. Namítají-li stěžovatelé, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejich práva na pokojné užívání majetku, pak dle Nejvyššího soudu přehlížejí,