I.ÚS 3392/13

Dodatečným platebním výměrem č. j. 14761/04/049971/3857 ze dne 17. 5. 2004 byla správcem daně Finančním úřadem v Benátkách nad Jizerou stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1999 ve výši 24 305 Kč. Proti dodatečnému platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, které bylo zamítnuto. O správní žalobě stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem č. j. 8 Ca 213/2007-65 ze dne 30. 8. 2007 tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolacího finančního ředitelství pak opětovně rozhodlo o podaném odvolání svým rozhodnutím ze dne 30. 1. 2008 č. j. 472/08-1100-203537 tak, že vyměřenou daň ve výši 24 305 Kč snížilo na 23 255 Kč. Stěžovatel podal novou správní žalobu, kterou Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 18. dubna 2012 č. j. 7 Ca 100/2008- 25-30 zamítl. Nejvyšší správní soud svým napadeným rozsudkem ze dne 12. září 2013 č. j. 9 Afs 51/2012-38 kasační stížnost stěžovatele též zamítl. V posuzovaném období byl stěžovatel členem sdružení "Dřevovýroba Emil Krubert a syn". Členové sdružení si podle smlouvy rozdělovali příjmy a výdaje rovným dílem, tj. jednou třetinou. Na základě provedené daňové kontroly vyloučil správce daně v posuzovaném období z daňově uznatelných nákladů sdružení konkrétní náklady, a to náklady deklarované jako výdaje v hotovosti vynaložené za nákup dřevěných palet od fyzických osob. Dle závěrů správních orgánů členové sdružení faktické vynaložení vyloučených nákladů neprokázali a pro jejich uplatnění tak nebyla splněna zákonná podmínka stanovená v § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Z tohoto důvodu musel být příslušným poměrem upraven i podíl nákladů všech členů sdružení, včetně matky stěžovatele, která byla v postavení spolupracující osoby.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčen, že postupem správních orgánů a soudů, zejména účelovou interpretací ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, při současném odhlédnutí od reálně vynaložených výdajů (zaplacení kupní ceny za vykoupené palety), neprovedením navrhovaných důkazů a neobjektivními závěry, přijatými v průběhu daňového a soudního řízení, mu byla odňata možnost důkazními prostředky prokázat chybný závěr správce daně a že mu bylo upřeno právo na správné stanovení daňové povinnosti.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. V této věci Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah do postupu obecných soudů. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je naopak přesvědčivě odůvodněno a do základních práv stěžovatele nezasahuje.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud rovněž neshledal.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.