I.ÚS 340/15

Stěžovatelka napadla rozsudek v celém rozsahu odvoláním. Odvolání odůvodnila tím, že nájemné je již dopředu uhrazeno prostřednictvím vynaložených investic a taktéž uvedla, že na základě výše uvedeného ustanovení došlo k prodloužení nájemní smlouvy. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu a dodal, že stěžovatelka užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť nedošlo k uzavření dohody o prodloužení trvání nájemní smlouvy. K námitce o finančních investicích uvedl, že náhrada za bezdůvodného obohacení nemůže být předem kompenzována investicemi na základě ustanovení smlouvy, která již zanikla. Odvolací soud v podstatné části rozsudku, týkající se uložení povinnosti zaplatit předmětnou částku, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a také nově rozhodl o nákladech řízení, jež mají být stěžovatelkou uhrazeny.

Stěžovatelka shledává porušení práva na spravedlivý proces v postupu a právním posouzení merita věci obecnými soudy. Okresní soud rozhodl bez přítomnosti stěžovatelky, která se pro nemoc jednání nezúčastnila a nemohla tak uplatnit své námitky proti žalobě. Postupem soudů jí bylo znemožněno se za pomoci advokáta připravit v dostatečném předstihu na soudní jednání. Stěžovatelka nesouhlasí s interpretací předmětného ustanovení nájemní smlouvy obecnými soudy, prostřednictvím něhož mělo dle jejího přesvědčení dojít k prodloužení nájmu. Taktéž nebyly brány v potaz námitky stěžovatelky, týkající se předplacení nájemného prostřednictvím vynaložených investic. Stěžovatelka rovněž rozporuje postup soudů při určování výše bezdůvodného obohacení a poukazuje na nevyhovující stav bytové jednotky.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

Jako klíčovou námitku své ústavní stížnosti uvádí stěžovatelka procesní pochybení soudu prvního stupně, který i přes její omluvu ze soudního jednání rozhodl v její nepřítomnosti. Z obsahu spisu Okresního soudu v Litoměřicích, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Dne 16. 9. 2013 požádala stěžovatelka telefonicky okresní soud o opětovné zaslání předvolání k soudu. Ve stejný den bylo předvolání soudem vypraveno a stěžovatelka si převzala písemnost dne 20. 9. 2013. Jednání bylo nařízeno na den 24. 10. 2013, stěžovatelka se z toho jednání omluvila dne 22. 10. 2013.

V souladu s právě uvedeným tedy Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelky se do značné míry míjí se skutečnostmi vyplývajícími ze spisu. Stěžovatelce byla poskytnuta dostatečně dlouhá doba k najití právního zástupce, který ji v den jednání mohl pro její nemoc u soudu zastupovat. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud také nepřehlédl, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti v podstatě nerozvádí, jak by její přítomnost při jednání ovlivnila výsledek řízení před okresním soudem. Byla-li stěžovatelka skutečně přesvědčena o závažnosti pochybení odvolacího soudu, mohla proti jeho rozhodnutí brojit žalobou pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podání této žaloby stěžovatelka v ústavní stížnosti nezmiňuje.

Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti způsobu interpretace a zdůvodnění hodnocení merita věci obecnými soudy. Dále rozporuje způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s jejími argumenty. Ústavní soud deklaruje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu je jednou ze záležitostí obecných soudů. Nicméně ústavním požadavkem je povinnost soudů a ostatních veřejných orgánů svá rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337), nález sp. zn. I. ÚS 1368/11 ze dne 24. 4. 2012 (N 87/65 SbNU 181), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257). Ústavní soud dochází k názoru, že krajský soud svoji interpretaci nájemní smlouvy v napadeném rozhodnutí dostatečně zdůvodnil. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s meritorním rozhodnutím nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Obecné soudy ve svém závěru dostatečně objasnily, proč nepřihlédly k argumentu stěžovatelky zdůrazňujícímu předplacení bezdůvodného obohacení, rovněž řádně odůvodnily postup určení výše bezdůvodného obohacení. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.