I.ÚS 342/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 342/07 ze dne 8. 1. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti nezákonnému zásahu Městského soudu v Brně, Psychiatrické léčebny Černovice a Úřadu Městské části Brno - střed a proti rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 71 L 2447/2005, a rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2007, sp. zn. Spr. 142/2007, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 187 odst. 2 a § 189 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Petitem ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2007 se stěžovatel po opakované výzvě Ústavního soudu k odstranění vad podání domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem a rozhodnutími Městského soudu v Brně, Psychiatrické léčebny Černovice a Úřadu Městské části Brno - střed byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Současně stěžovatel navrhoval, aby byla zrušena rozhodnutí Městského soudu v Brně ve věci řízení o přípustnosti držení stěžovatele v ústavu ze dne 24. 11. 2006 a rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2007, sp. zn. Spr. 142/2007, ve věci stížnosti na průtahy v řízení. Dále se stěžovatel domáhal, aby bylo Městskému soudu v Brně zakázáno pokračovat v průtazích a porušování ústavně zaručených práv stěžovatele v "řízení o způsobilosti". Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení § 187 odst. 2 a § 189 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Stěžovatel dále požadoval přiznání náhrady nákladů řízení podle § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že jeho hospitalizace v Psychiatrické léčebně Brno - Černovice byla zbavením osobní svobody v rozporu se zákonem, článkem 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (Winterwerp v. Nizozemí). Stěžovatel dále namítal, že bylo porušeno jeho právo na soudní přezkum zbavení osobní svobody, jak jej zaručuje čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti upozorňuje stěžovatel na nesprávný postup Městského soudu v Brně, který nevyhověl jeho požadavku na soudní přezkoumání zákonnosti jeho držení v léčebně, považoval-li souhlas opatrovnice stěžovatele za dostatečný. Po svém propuštění z léčebny pak stěžovatel inicioval přezkum zákonnosti detence, opatrovnice stěžovatele však odmítla podepsat k tomu nezbytnou plnou moc jeho zmocněnci, což stěžovatel oznámil Městskému soudu v Brně a požadoval pokračování v řízení. Městský soud v Brně však přípisem ze dne 24. 11. 2006 (jehož zrušení se stěžovatel svou ústavní stížností domáhá) stěžovateli sdělil, že ve věci stěžovatele řízení dle § 191a o. s. ř. vůbec zahájeno nebylo. Stěžovatel se poté obrátil se stížností na průtahy v řízení na Městský soud v Brně, jehož předseda mu sdělil přípisem ze dne 5. 3. 2007 (který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti a jehož zrušení se také svou ústavní stížností domáhá) následující skutečnosti. Dne 11. 11. 2005 oznámila Městskému soudu v Brně Psychiatrická léčebna Brno - Černovice, že byl stěžovatel přijat bez svého písemného souhlasu dne 9. 11. 2005 do ústavní péče. Dne 16. 9. 2005 bylo soudem postupem dle § 191b odst. 3 o. s. ř. v psychiatrické léčebně zjištěno, že stěžovatel byl zbaven rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 24 P 52/2001 způsobilosti k právním úkonům a opatrovníkem bylo ustanoveno Statutární město Brno, ÚMČ Brno - sever. Dne 21. 11. 2005 bylo Městskému soudu v Brně sděleno, že opatrovník dal písemný souhlas k ústavní léčbě stěžovatele, z tohoto důvodu soud nerozhodoval ve smyslu § 191b odst. 4 o. s. ř. o zákonnosti převzetí a nepokračoval v řízení dle § 191d o. s. ř. K oznámení stěžovatele o nedobrovolné léčbě doručené soudu dne 16. 11. 2005 byl dán soudem pokyn k výslechu stěžovatele a jeho zmocněnce, kterým bylo umožněno seznámit se spisem sp. zn. 24 P 52/2001 ve věci řízení o způsobilosti k právním úkonům a dále byli vyzváni, aby upřesnili, do jakého rozhodnutí směřuje toto podání, či se jedná o stanovisko účastníka řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že byl dne 29. 11. 2005 stěžovatel z psychiatrické léčebny propuštěn, byl dán soudcem pokyn k založení spisu, neboť nebyl důvod vřízení dále pokračovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že "rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2004 a následnou aplikací zbavení způsobilosti k právním úkonům" bylo porušeno jeho právo na nedotknutelnost osobnosti a ochranu soukromého života. Dle stěžovatele byl totiž rozsudek o zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2006, pochybením Městského soudu v Brně mu však nebylo toto rozhodnutí doručeno a na stěžovatele tak bylo dále nahlíženo jako na osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům. Jedná se tedy o nezákonný zásah, a to bez ohledu na výsledek řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům, které dosud probíhá. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu. Dle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Dle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Stěžovatel má zato, že pokud se dne 8. 11. 2006 obrátil na Městský soud v Brně svým podáním označeným jako "Vyjádření k detenčnímu řízení", kterým žádal soud, aby pokračoval v detenčním řízení a rozhodl, že hospitalizace stěžovatele nebyla zákonná, byly v jeho věci vyčerpány všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, neboť z "rozhodnutí" - odpovědi soudu ze dne 24. 11. 2006 na toto jeho podání, je zřejmé, že se soud přezkumem zákonnosti jeho detence a nucené léčby nehodlá zabývat. Tento závěr stěžovatele není ovšem správný. Ústavní soud ohledně splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných zákonem k ochraně práv stěžovatele dříve judikoval, že takovým prostředkem je i stížnost na průtahy řízení předsedovi soudu (ve smyslu ustanovení § 164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném