Ústavní soud I.ÚS 3448/24

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny.

Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatel žalobou domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") na žalované (nyní vedlejší účastníci řízení) zaplacení částky 46 096 172 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud žalobu odmítl, neboť stěžovatel přes výzvu soudu neodstranil vady žaloby. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl v návětí uvedeným rozhodnutím.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že mu obecné soudy odepřely právo na spravedlivý proces tím, že předčasně odmítly jeho žalobu, aniž by k tomu měly zákonný podklad. Podle stěžovatele byla jeho žaloba způsobilá k projednání, neboť vymezil všechny zákonem stanovené požadavky. Dále namítal pochybení obecných soudů z hlediska jejich poučovací povinnosti. Napadená rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu pak označil za nepřezkoumatelná.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny není absolutní a podléhá zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že žádné z těchto omezení nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva. Daná ustanovení je proto třeba interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávaném případě soudy přepjatě formalisticky, nepřiměřeně, či jinak protiústavně nepostupovaly. Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně objasnily, z jakých důvodů nebyla žaloba podaná stěžovatelem projednatelná, a to ani po doplnění, jímž stěžovatel reagoval na výzvu obvodního soudu k odstranění vad návrhu (viz zejména body 6-7 napadeného usnesení obvodního soudu). Nejvyšší soud pak řádně odůvodnil, proč odmítl dovolání jako nepřípustné. Uvedl, že závěr odvolacího soudu, podle něhož je žaloba i přes její doplnění po náležitém poučení soudem prvního stupně neprojednatelná, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Nelze souhlasit se stěžovatelem, že mu obecné soudy odepřely přístup k soudu. Z napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že stěžovatel byl vyzván k doplnění žaloby a srozumitelně informován a poučen o tom, jak je třeba žalobu doplnit. Žalobu ovšem nebylo možné projednat ani po doplnění. Na závěru obecných soudů, že žaloba stěžovatele je za daného stavu neprojednatelná, Ústavní soud neshledal nic neústavního.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.