Ústavní soud I.ÚS 3455/23 – Zločin týrání svěřené osoby

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") označeným v záhlaví uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Podle okresního soudu totiž stěžovatel opakovaně prudce třásl s dítětem kojeneckého věku, čímž dítěti způsobil četné zlomeniny dolních končetin, dále ho násilně uchopil za zápěstí, čímž mu způsobil zlomeniny horní končetiny, a tupým násilím či pevným úchopem a třesením mu způsobil zlomeniny v oblasti obličeje. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Současně mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a aby uhradil jedné z poškozených osob 52 605 Kč s úroky z prodlení.

Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením označeným v záhlaví zamítl odvolání stěžovatele. Nejvyšší soud usnesením označeným v záhlaví odmítl stěžovatelovo dovolání.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a dále presumpce neviny (čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Stěžovatel uvádí, že ke zranění dítěte mělo dojít v soukromí v době, kdy bylo v péči stěžovatele a jeho tehdejší manželky, matky dítěte. Obecné soudy závěr o stěžovatelově vině nekriticky vystavěly na výpovědi matky a nepřesvědčivých nepřímých důkazech. Podle stěžovatele proti sobě stála výpověď jeho a výpověď matky, která měla sama zájem na výsledku řízení. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je podle judikatury Ústavního soudu třeba klást na hodnocení důkazů zvýšené požadavky. Není-li možné jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je nutné postupovat podle zásady in dubio pro reo.

Obecné soudy pochybily i při hodnocení dalších důkazů a skutečností. Dítě sice plakalo v přítomnosti stěžovatele, ale vzhledem ke svým bolestivým zraněním muselo plakat i jindy. Nepřiměřeně silnou váhu pak obecné soudy přiznaly výsledkům znaleckého zkoumání osobnosti stěžovatele, u matky účelově vyzdvihovaly závěr o její submisivní povaze, a naopak opomíjely závěry o její emoční nestabilitě a snížené věrohodnosti. Lékařskou pomoc pro nezletilého sice vyhledala matka, ale stěžovatel ji do nemocnice nedoprovázel pouze pro to, že si to nepřála. Stěžovatel zpochybňuje i závěr obecných soudů, že k němu má i jiné dítě (dcera) negativní vztah, že se stěžovatel obecně nechoval vhodně k jiným dětem v rodině. Přílišný důraz pak obecné soudy kladly na to, že stěžovatel není biologickým otcem poškozeného dítěte. Podle stěžovatele nebyla jeho vina prokázána uceleným a přesvědčivým řetězcem nepřímých důkazů, jak to v obdobných případech vyžaduje judikatura Ústavního soudu. Pochybení obecných soudů má ústavní rozměr, neboť nebylo dosaženo požadovaného stupně jistoty o vině stěžovatele.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby byl jako důkaz proveden znalecký posudek týkající se osobnosti matky, který byl v mezidobí vypracován. Dokládá totiž stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy pochybily při hodnocení výpovědi matky.

Ústavní soud shledal, že jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, jak si je vědom i stěžovatel. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy při hodnocení důkazů dopustily pochybení, které by odůvodňovalo jeho zásah.

Obecné soudy na základě znaleckých posudků dospěly k závěru, že dítěti musela způsobit zranění dospělá osoba. Ty podle obecných soudů v rozhodné době mohl způsobit jedině stěžovatel nebo matka dítěte, což ostatně stěžovatel nezpochybňuje. Obecné soudy si byly vědomy důkazně obtížné situace, neboť dítě kojeneckého věku o zranění nic vypovědět nemůže a jejich vzniku byl dále přítomen jen pachatel (viz např. body 8 až 9 rozsudku krajského soudu). K hodnocení důkazů ohledně otázky, zda je pachatelem stěžovatel nebo matka dítěte, tedy přistupovaly obezřetně.

Při hodnocení dalších nepřímých důkazů o vině stěžovatele se obecné soudy nedopustily žádného pochybení, které by mělo ústavněprávní rozměr. Ústavní soud neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz již nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94). V souladu s požadavky plynoucími z presumpce neviny a zásady in dubio pro reo pak byla vina stěžovatele prokazována mimo rozumnou pochybnost (viz např. nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08).

Není ani důvod provést jako důkaz znalecký posudek o osobnosti matky, jak se domáhá stěžovatel. Ze stěžovatelovy argumentace plyne, že znalecký posudek vznikl až po vydání napadených rozhodnutí, a nejde tudíž o opomenutý důkaz. Má-li stěžovatel za to, že by tento důkaz mohl vést k jinému rozhodnutí, může se domáhat obnovy řízení (§ 277 a násl. trestního řádu).

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k namítanému porušení základních práv stěžovatele. Proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.