Ústavní soud I.ÚS 3471/24

Ústavní soud obdržel dne 23. 12. 2024 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, kterým stěžovatelka brojí především proti v záhlaví označeným rozhodnutím; zároveň navrhuje zrušit "exekuční zákon", čímž má evidentně na mysli exekuční řád, tj. zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) [jak z obsahu návrhu vyplývá, viz č. l. 10].

Návrh stěžovatelky není možné považovat za řádný, jelikož má řadu procesních a obsahových nedostatků (kupříkladu neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností; či k němu není přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku) [§ 34 ve spojení s § 72 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka především není pro řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2 téhož zákona).

Předně lze uvést, že vznáší-li stěžovatelka námitku podjatosti proti všem soudcům Ústavního soudu (č. l. 18), nemá o této námitce kdo rozhodnout, neboť o návrhu podaném u Ústavního soudu nemůže rozhodovat nikdo jiný, než právě jen jeho soudci. Vznesená námitka je navíc obecná a neobsahuje vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci z rozhodovacího procesu vyloučeni.

Dále je třeba uvést, že smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

V nyní posuzovaném případě není pochyb o tom, že náležitého poučení o zákonných náležitostech ústavní stížnosti se stěžovatelce dostalo opakovaně již v řadě řízení (viz kupříkladu usnesení sp. zn. I. ÚS 2851/24 ze dne 7. 1. 2025; usnesení sp. zn. II. ÚS 1814/24 ze dne 21. 10. 2024; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1835/24 ze dne 16. 7. 2024). Byť stěžovatelka podala již několik ústavních stížností trpících stejnou vadou a byla o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučena, znovu podala návrh, aniž by byla právně zastoupena advokátem.

Pro neefektivnost dalšího poučování proto Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl na základě přiměřené aplikace § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení exekučního řádu spojený s ústavní stížností Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.