I.ÚS 3476/15

Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž zrušil Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2013 č. j. 29 Co 166/2013-388 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 30 C 395/2006-355, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv, a to zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

Stěžovatelé poukazuji na to, že jimi žalovaná Česká republika se na úkor stěžovatelů bezdůvodně obohacovala tím, že využila svého mocenského postavení státu a splátky, inkasované od Indonéské republiky, dále nepřeposílala ostatním věřitelům, resp. dávala jako majitel účtu Československé obchodní bance, a.s., takové pokyny, které vedly k onomu bezdůvodnému obohacování. Jinými slovy, pokud se stát, a v tomto případě se jedná o závazek 1. místopředsedy vlády a ministra financí, zaváže či přislíbí určité plnění, musí tomuto svému závazku či příslibu dostát. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku opřel své závěry o skutkové zjištění, že "není možno účinně rozpoznat peněžní prostředky, jež Česká republika nabyla bez právního důvodu, v mase ostatních státních financí", přičemž tento závěr učinil zcela nad rámec argumentace obsažené v dovolání, v rozporu s principy dovolacího řízení a bez možnosti stěžovatelů se k této otázce vyjádřit, přičemž stěžovatelé tento závěr shledávají jako chybný. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že výše uvedeným postupem, kterým byla zneužita státní moc, bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek, neboť o něj byli připraveni opakovanými vrchnostenskými akty státu. Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatelé spatřují i ve faktu, že Nejvyšší soud nad rámec dovolacího řízení učinil svá vlastní skutková zjištění, o která opřel svůj závazný právní názor, ke kterým se stěžovatelé neměli možnost jakkoli vyjádřit a která navíc nemají oporu ani v provedeném dokazování, ani v obsahu soudního spisu.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena.

Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic jim totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebudou souhlasit a budou pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.