I.ÚS 3494/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3494/18 ze dne 26. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Šimka, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, se sídlem v Praze, Pobřežní 370/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2018 č. j. 27 Cdo 2419/2017-578, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2016 č. j. 6 Cmo 69/2016-490 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 13. ledna 2016 č. j. 36 Cm 201/2009-434, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručených práv, obsažených v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 1. 2016 č. j. 36 Cm 201/2009-434 uložil žalovaném stěžovateli zaplatit žalobci, Stavebnímu bytovému družstvu Pernštejn (vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem), částku 83 827 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2016 č. j. 6 Cmo 69/2016-490 uvedené rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 22. 8. 2018 č. j. 27 Cdo 2419/2017-578 odmítl také stěžovatelovo dovolání v dané věci jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) a § 243c odst. 1 o.s.ř. Učinil tak proto, že dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o samostatných nárocích stěžovatele, majících odlišný skutkový základ a nepřevyšujících 50 000 Kč. Jednalo se např. o neoprávněné výdaje, výplaty mzdy či zálohy na ni, které stěžovatel čerpal jako člen představenstva uvedeného družstva. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvedl, že dovolací soud podle jeho názoru pochybil, když stejně jako soud prvního a druhého stupně posoudil nárok vedlejšího účastníka řízení jako nárok na náhradu škody dle § 373 a násl. obchodního zákoníku a dospěl k závěru, že stěžovatel za tuto škodu odpovídá z titulu svého postavení člena představenstva družstva, tj. z pozice statutárního orgánu vedlejšího účastníka, a nikoliv jako zaměstnanec v pracovním poměru, když pracovní smlouvu ze dne 1. 8. 2002, uzavřenou mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, shledaly soudy absolutně neplatnou. Stěžovatel je naopak toho názoru, že pracovní smlouvu bylo namístě posoudit jako platnou a na jejím základě se zabývat jeho vztahem k vedlejšímu účastníkovi řízení v rámci pracovněprávních vztahů, nikoliv obchodněprávních a přijmout tak stěžovatelovo dovolání. Pokud by se uplatnil závěr, že Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné oprávněně, pak stěžovatel brojí proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích s tím, že lhůta pro podání ústavní stížnosti je zachována, když vycházel z poučení poskytnutého Vrchním soudem v Praze v písemném vyhotovení rozsudku o tom, že dovolání je přípustné. Pro účely závěru o odpovědnosti stěžovatele za škodu je přitom významné, zda odpovídá dle právní úpravy odpovědnosti zaměstnance zaměstnavateli za škodu dle zákoníku práce, nebo dle odpovědnosti za škodu způsobenou statutárním orgánem dle obchodního zákoníku. Podstata sporu tak spočívá v posouzení platnosti citované pracovní smlouvy a na jejím základě založeného pracovního poměru stěžovatele k vedlejšímu účastníkovi řízení. Soudy svůj závěr o neplatnosti pracovní smlouvy odůvodnily odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, že na výkon funkce statutárního orgánu nelze uzavřít smlouvu pracovněprávní, neboť výkon funkce statutárního orgánu není druhem práce dle § 29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Stěžovatel zde odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 190/15 a III.ÚS 669/17 a vyjádřil názor, že závěry soudů o neplatnosti pracovní smlouvy jsou v nesouladu s jeho subjektivním právem na svobodné jednání v zákonných mezích a zásadou pacta sunt servanda. Soudy navíc učinily závěr o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy i přesto, že v pracovní náplni stěžovatele byly též činnosti, které nespadají do výkonu funkce statutárního orgánu ve smyslu obchodního zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěrem vyslovil, že jeho osobní a majetkové poměry odůvodňují, aby mu v souladu s ustanovením § 83 zákona o Ústavním soudu byla přiznána náhrada nákladů zastoupení v řízení o předmětné ústavní stížnosti. 3. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení , jakož i zaslání příslušného spisového materiálu. Nejvyšší soud uvedl, že ze skutkových zjištění nižších soudů, jimiž byl vyzván, vyplynulo, že stanovy předmětného družstva určovaly předsedovi představenstva organizovat a řídit běžnou činnost družstva. "Pracovní náplň" stěžovatele, tak, jak byla popsána v listině ze dne 28. dubna 2003 svým způsobem odpovídala tomu, co měl vykonávat z titulu své funkce, což zase odpovídá tomu, že v rozhodném období neomezeně nakládal s finančními prostředky a jiným majetkem družstva a z pracovní smlouvy nevyplývalo, že by zde byla jiná osoba, která by mu dávala pokyny k výkonu práce. Dále je ve vyjádření poukázáno na závěry velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. dubna 2018 sp.zn. 31 Cdo 4831/2017, přijatého mimo jiné s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2016 sp.zn. I.ÚS 190/15. V dané věci šlo o spor mezi stěžovatelem a družstvem, tedy o spor ze vztahů mezi členem voleného orgánu obchodní korporace a touto korporací, a námitku stěžovatele, že se jednalo o pracovněprávní problematiku ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) považuje Nejvyšší soud za nedůvodnou. 4. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zejména konstatoval, že podstatné pro rozhodnutí v daném případě bylo, zda stěžovatel neoprávněně odčerpal z majetku žalujícího bytového družstva prostředky v žalované výši či nikoliv. V tomto směru se vrchní soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatel v situaci, kdy zatěžoval družstvo výdaji, jednal jako člen statutárního orgánu a nikoliv v rámci pracovněprávních předpisů. Jelikož stěžovatel měl na základě pracovní smlouvy uzavřené s družstvem dne 1. 8. 2002 jako zaměstnanec vykonávat činnost předsedy statutárního orgánu (představenstva) tohoto družstva, což podle názoru vrchního soudu nelze, a nelze také obcházet demokratické postupy volby orgánů družstva, uzavřel ve shodě s nalézacím soudem, že takovou smlouvu není možno považovat za platnou. Obecné soudy vycházely z toho, zda stěžovatel jednal v rámci výkonu své funkce s péčí řádného hospodáře, přičemž bylo prokázáno, že způsobil nehospodárným nakládáním s prostředky družstva předmětnou škodu. 5. Ve vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích je uvedeno, že předmětem soudního sporu bylo finanční vypořádání mezi účastníky poté, co stěžovatel ukončil své angažmá na pozici předsedy (představenstva) družstva; nebyl prý jediným sporem vedeným v důsledku neutěšených vztahů mezi stěžovatelem a družstvem. Soud nesdílí názor stěžovatele, že věc má rozhodný přesah do pracovního práva. Rozsudek byl vydán před publikací nálezu sp. zn. I.ÚS 190/15, nicméně soud má za to, že ve vztahu k tomuto nálezu obstojí, neboť předmětný nález není bez dalšího přenositelný na souzenou věc. Vztahová ujednání o smluvním vztahu mezi družstvem a jeho předsedou a též o vykonávaných činnostech nebyla jednoznačná, přičemž stěžovatel se snaží favorizovat výklad jemu vhodnější, avšak nikoliv zcela v souladu s tím, co strany mezi sebou dle listinných důkazů ujednaly. Určení postavení žalovaného buď jako zaměstnance nebo jako statutárního orgánu nemělo pouze vliv na zvolení odpovídajícího právního předpisu k posouzení věci (zákoník práce vs. obchodní zákoník), ale též na rozložení důkazního břemene. I pokud by snad žalovaný hodlal dosáhnout toho, aby se na jeho postavení v řízení nahlíželo prizmatem zákoníku práce, musel by soud stejně setrvat na jeho důkazním břemeni, neboť po žalobci (družstvu) toto nebylo možno žádat z důvodu, že v době sporných jednání a vynakládání finančních prostředků byl reprezentován právě žalovaným stěžovatelem. Ten nedisponoval ani dokladem o tom, že by agendu družstvu předal, či se ji alespoň snažil předat. Pokud by se mělo jednat o pracovněprávní spor, tak by daný soud nebyl ani věcně příslušným k projednání věci v prvním stupni. 6. Vedlejší účastník řízení, Stavební bytové družstvo Pernštejn, uvedlo, že všechny argumenty byly předneseny v mnohaletém soudním řízení a všechny soudy se s nimi správně a pečlivě vypořádaly. Pokud stěžovatel tvrdí, že družstvo rozlišovalo odměnu za výkon funkce předsedy představenstva a odměnu dle (neplatné) pracovní smlouvy, toto není pravdivé. Stěžovatel