Ústavní soud I.ÚS 3501/24

Stěžovatel se posuzovanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít odsouzením stěžovatele pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, aniž by jeho vina byla dostatečně prokázána.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 5 T 176/2016, stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu č. j. 5 T 176/2016-1684 ze dne 5. 12. 2022 shledán vinným v bodě 1 výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, v bodě 2 zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a v bodě 3 přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) trestního zákoníku. Za uvedené trestné činy a sbíhající přečin poškození cizí věci byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let. Stěžovateli byla také uložena povinnost nahradit poškozené majetkovou a nemajetkovou újmu. Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí se podle rozsudku stěžovatel dopouštěl mezi lety 2006 a 2016 velmi stručně řečeno tím, že poškozenou bezdůvodně sužoval křikem, výčitkami a nadávkami, bil ji pěstí i otevřenou dlaní, kopal ji, narážel její hlavou do zdi apod.

Stěžovatelovo odvolání proti odsuzujícímu rozsudku Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 6 To 76/2023-1762 ze dne 19. 1. 2024 zamítl, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení proti sobě stála řada kontradiktorních svědeckých výpovědí, neexistuje přímý důkaz o tom, že by se dopustil skutků, jež mu daly soudy za vinu, naopak je zde výpověď syna stěžovatele a poškozené, který s nimi sdílel společnou domácnost a stěžovatelovo protiprávní jednání popírá. Stěžovatel vznáší výhrady i vůči znaleckým posudkům a trestní řízení vnímá jako pomstu poškozené a důsledek vlastní politické angažovanosti.

Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost zamítnout či odmítnout a zdůraznil, že se v napadeném usnesením zabýval i výpovědí nezletilého, který byl v hlavním líčení vyslechnut a jehož opakovaný výslech by odporoval zásadám stanoveným v § 102 odst. 1, 2 trestního řádu. Šlo by o opakovaný důkaz za situace, kdy je na základě všech dalších důkazních prostředků stěžovatelovo jednání dostatečně objasněno.

Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo ústavní stížnost odmítnout, případně zamítnout. Námitkami stěžovatele se soudy dostatečně zabývaly a v řízení nebyly opomenuty žádné důkazy. Rozhodujícím důkazem byla výpověď poškozené, která v rámci svých vyjádření poskytovala zásadně shodné informace. Její výpověď byla navíc podpořena dalšími důkazy včetně znaleckých posudků.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by Ústavní soud mohl napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.

Okresní soud provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl k závěrům, které řádně odůvodnil a jež nelze považovat za "extrémní" ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2254/23 ze dne 24. 10. 2023). Okresní soud se dostatečně zabýval i věrohodností poškozené jako ve věci klíčové svědkyně, jejíž výpověď konfrontoval s dalšími ve věci provedenými důkazy. Výhradami, které stěžovatel vůči rozsudku soudu prvního stupně vznášel, a to včetně výhrad souvisejících se znaleckými posudky či se týkajících tvrzených opomenutých důkazů, se pak dostatečně zabývaly soudy v odvolacím i dovolacím řízení, na jejichž rozhodnutí tak postačí pro stručnost odkázat.

Z vyžádaného spisu okresního soudu pak nikterak nevyplývá, že by trestní řízení či rozhodnutí v něm učiněná byla jakkoliv ovlivněna stěžovatelovou politickou angažovaností. K této námitce už se ostatně také dostatečně vyjádřil krajský soud.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.