I.ÚS 3525/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3525/19 ze dne 17. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelů, Blaženy Malkusové, Blaženy Peterkové, Jana Malkuse a RNDr. Josefa Hojdara, zastoupených Mgr. Zuzanou Pickovou, advokátkou, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2019 č. j. 28 Cdo 3829/2018-695, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Ladislava Chundely, Ing. Milana Hlíny, Ing. Martiny Koskové, Ing. Martina Koska, Mgr. Jitky Koskové a Ing. Hany Sazovské, sídlem, Korunní 810/104, Praha 10, insolvenční správkyně úpadce Jana Naidra, s. r. o., sídlem V zákopech 534/3, Praha 4 - Písnice, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti, přiloženého usnesení Nejvyššího soudu a vyžádaného dovolání stěžovatelů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 8. 9. 2016, č. j. 11 C 99/2003 - 505, určil, že Ing. Ladislav Chundela k ideální 1/3 a žalobci Ing. Milan Hlína, Ing. Martina Kosková, Ing. Martin Kosek a Mgr. Jitka Kosková k ideální 1/6 jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4, parc. č. X5 a parc. č. X6, nacházejících se v katastrálním území Písnice, obec hlavní město Praha, s tím, že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. 9. 2002, č. j. PÚ 3167/01 (výrok I). Dále obvodní soud zamítl žalobu na určení, že Ing. Ladislav Chundela k ideální 1/3 a Ing. Milan Hlína, Ing. Martina Kosková, Ing. Martin Kosek a Mgr. Jitka Kosková k ideální 1/6 jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. X6, nacházejícího se v katastrálním území Písnice, obec hlavní město Praha, a pozemků parc. č. X7 a parc. č. X8 (výrok II). Obvodní soud dále zamítl žalobu na určení, že Blažena Melkusová, Blažena Peterková a Jan Malkus společně k ideální 1/6 a RNDr. Josef Hojdar k ideální 1/3 jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. X6, parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4, parc. č. X5 a parc. č. X6, nacházejících se v katastrálním území Písnice, obec hlavní město Praha (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV až VII). Rozsudek obvodního soudu není ústavní stížností napaden. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 11. 2018 č. j. 24 Co 6/2017-591 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Rozsudek městského soudu rovněž není ústavní stížností napaden. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů, podané proti výroku I, v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok III rozsudku obvodního soudu, rozsudku městského soudu, odmítl. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud uvedl, že v dovolání nejsou dostatečně uvedeny důvody přípustnosti dovolání, zejména určení otázky, která nebyla Nejvyšším soudem doposud vyřešena. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelé ve svém dovolání krom vylíčení průběhu řízení před správním orgánem a obvodním soudem a městským soudem a vlastní procesní činnosti, podrobují kritice rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu. Tato kritika je však podle Nejvyššího soudu založena pouze na vlastním výkladu přechodného ustanovení § 129 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že stěžovatelé uplatnili důvod nesprávného právního posouzení věci, avšak neuvedli dostatečně, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy nepoložili otázku hmotného nebo procesního práva, ani se nijak nevyjádřili k aktuální judikatuře Nejvyššího soudu, jak předpokládá ustanovení § 237 o. s. ř. . Proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpělo vadami, které nebyly ve lhůtě odstraněny. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud porušil jejich základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že došlo k nepřípustnému zásahu do jejich základního práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále konstatují, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu s principy vyslovenými ustanovením čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 6. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že Nejvyšší soud tím, že odmítl jejich dovolání - byť pro to nebyly dle jejich názoru splněny zákonné podmínky - jim odepřel možnost věcného projednání a tím jim odepřel spravedlnost. 7. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v dovolání dostatečně vylíčili okolnosti odůvodňující přípustnost dovolání, tedy popsali právní otázku, která byla podstatná pro rozsudek okresního soudu i rozsudek městského soudu, a konstatovali, že tato právní otázka nebyla doposud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Stěžovatelé uvádí, že odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu není jasné, případně je překvapivé, protože v něm Nejvyšší soud současně uvádí, že stěžovatelé mají za to, že dovolání je přípustné, ale na druhé straně konstatuje, že opomněli uvést esenciální náležitosti dovolání. Stěžovatelům tak - podle jejich tvrzení - nemohlo být jasné, co měli v dovolání uvést, aby doložili jeho přípustnost. Stěžovatelé jsou toho názoru, že za situace, kdy je dovolání podáno pro právní otázku, která v judikatuře Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena, lze stěží uvést cokoliv nad rámec prostého konstatování tohoto faktu. Toto konstatování je podle stěžovatelů zcela dostatečné. 8. Stěžovatelé se dále odvolávají na nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz) a tvrdí, že Nejvyšší soud se vyjádřil k meritu věci, přestože dovolání shledal nepřípustným. Dále se stěžovatelé odvolávají na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). 9. Součástí ústavní stížnosti je i vyjádření stanoviska, že právní názor, který Nejvyšší soud vyslovil v napadeném usnesení, představuje zjevný exces při interpretaci podústavního práva a zásah do legitimních očekávání stěžovatelů a tudíž i porušení jejich práva na soudní ochranu. Současně považují tento právní názor za rozporný s principy právní jistoty, důvěry v právo a jeho předvídatelnosti a popírající ochranu nabytých práv. 10. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že celková doba řízení byla neúměrná, neboť byla započata již před 27 lety. To je dle jejich názoru také zásahem do základního práva na soudní ochranu. 11. Stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla zčásti podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky kladenými ustanovením § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 13. V části své ústavní stížnosti stěžovatelé napadají délku řízení a zásah do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Vzhledem k tomu, že řízení v této věci skončilo pravomocným rozhodnutím, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou. Podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu") mají stěžovatelé možnost domáhat se v případech neodůvodněných průtahů v řízení kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Procesní prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již pravomocně skončeném řízení, které jsou dány zákonem o odpovědnosti za škodu, jsou prostředky předvídané ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná pro nevyčerpání všech relevantních procesních prostředků určených k ochraně základních práv stěžovatelů. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu