Ústavní soud I.ÚS 356/26

Stěžovatel v soudním řízení správním namítl podjatost soudců Městského soudu v Praze. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud rozhodl, že soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci. Stěžovatel podává proti usnesení Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost s tvrzením, že porušuje jeho ústavně zaručená základní práva.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti usnesení o nevyloučení soudce z projednání a rozhodování věci. Takovým usnesením řízení nekončí a stěžovatel má nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může podjatost soudce zpochybnit (usnesení ze dne 8. července 2010 sp. zn. II. ÚS 2616/09, stanovisko pléna ze dne 7. února 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.), body 18-20). Teprve po vyčerpání těchto prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že stav protiústavnosti trvá, může podat ústavní stížnost a v ní námitky proti vyhodnocení podjatosti zopakovat [cit. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, bod 19].

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.