I.ÚS 3589/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3589/11 ze dne 23. 2. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2011, č. j. 2 Aps 4/2011-123, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2011, č. j. 22 A 41/2010-34, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále článek 1 a článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého státní moc lze uplatňovat jen v mezích a případech stanovených zákonem. Stěžovatel posléze doplnil kvalifikovaně podanou ústavní stížnost svým vlastním obsáhlým podáním, v němž citoval řadu ustanovení právních předpisů vztahujících se k průkazům totožnosti a evidenčním registrům, které opatřil svým výkladem. Podrobně též rozvedl anabázi, kterou kvůli problému s rodným číslem prodělal, a to včetně s tím souvisejících řízení, které dosud vedl před Ústavním soudem. Stěžovatel spatřuje pochybení Krajského soudu v Ostravě (dále také jen "krajský soud") ve skutečnosti, že se soud opakovaně odmítl zabývat porušením jeho práv a žalobu zamítl, aniž hlouběji zkoumal v řízení předložené důkazy. V otázce nesprávného uvádění tvaru rodného čísla stěžovatele tak krajský soud neshledal nezákonnost a došel k nesprávnému závěru, že postupem Katastrálního úřadu v Ostravě stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech. Stěžovatel také namítá, že krajský soud své rozhodnutí opřel výhradně o judikaturu Nejvyššího správního soudu, aniž by jakkoli sám uvedl svůj názor na věc. V této souvislosti stěžovatel vyslovuje svůj nesouhlas se závěry vyplývajícími z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 4 As 4/2008-95, a z usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 888/09, dle kterých údaje vedené v centrálním registru obyvatel mají výlučnou informační hodnotu a mají tedy přednost i před matričními listinami. Stěžovatel má za to, že se jedná pouze o názory soudů, nikoli závazná ustanovení. Nejvyšší správní soud pak zamítnul kasační stížnost stěžovatele rozsudkem, v jehož odůvodnění se dle stěžovatele nedostatečně vypořádal s námitkami uvedenými v kasační stížnosti, respektive na několika místech přisvědčil námitkám stěžovatele, aniž by se to promítlo do výsledného rozhodnutí. Stěžovatel uzavírá, že neustále dochází ke zneužívání státní moci vůči jeho osobě ignorací zákonných předpisů, které jasně prokazují, že nikdy ke změně jeho rodného čísla ve tvaru XXXXXX/XXX nedošlo, a ani dojít nemohlo. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Katastrálnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava (dále "žalovaný") byl dne 10. 3. 2010 doručen návrh na vklad vlastnického práva na základě smlouvy o převodu vlastnictví blíže specifikované bytové jednotky, uzavřené mezi Stavebním bytovým družstvem Poruba (převodce) a manželi J. T. a J. T. (nabyvatelé). Žalovaný usnesením ze dne 11. 3. 2010 přerušil řízení o povolení vkladu vlastnického práva z důvodu, že účastníci řízení nebyli označeni v souladu s ustanovením § 4 odst. 3 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, konkrétně, že J. T. je v návrhu na vklad, přiložených listinách a úředním ověření podpisu, označen rodným číslem XXXXXX/XXX, zatímco v informačním systému evidence obyvatel je označen rodným číslem XXXXXX/XXY. Účastníci řízení (nabyvatelé i převodce) byli zároveň vyzváni, aby do 30 dnů ode dne doručení usnesení odstranili tento nedostatek návrhu na vklad vlastnického práva. Stavební bytové družstvo Poruba dne 17. 3. 2010 doplnilo návrh tak, že požádalo o odstranění chyby v psaní spočívající v uvedení nesprávného rodného čísla stěžovatele. Žalovaný dne 19. 3. 2010 rozhodl o návrhu na vklad a vklad provedl s tím, že v listu vlastnictví byl stěžovatel zapsán pod identifikátorem (rodným číslem) s koncovkou ve tvaru XXY. Stěžovatel dne 7. 5. 2010 žalovaného požádal prostřednictvím své právní zástupkyně o postup podle ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), a dne 10. 5. 2010 podal žalovanému stížnost na postup správního orgánu. Žalovaný (Kancelář úřadu) na tyto žádosti reagoval dopisem ze dne 15. 6. 2010, v němž shrnul výsledky vlastního šetření provedeného na základě stížnosti stěžovatele. Stěžovatel následně podal dne 12. 5. 2010 žalobu na ochranu před nezákonným zásahem ze strany žalovaného ke Krajskému soudu v Ostravě. Tento nezákonný zásah spatřoval v tom, že v řízení o povolení vkladu vlastnického práva žalovaný stěžovatele donutil používat koncovku rodného čísla ve tvaru XXY, a domáhal se toho, aby žalovaný obnovil stav před zásahem do jeho práv a vrátil údaj rodného čísla stěžovatele v původní stav, tj. s uvedením koncovky XXX. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že nedošlo ke splnění všech podmínek pro poskytnutí soudní ochrany ve smyslu ustanovení § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). K tomu krajský soud odkázal na předcházející judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 21. 1. 2009, č. j. 4 As 4/2008 - 95, publ. pod č. 1819/2009 Sb. NSS. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím či