I.ÚS 359/16

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. února 2016, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2015 č. j. 1 Nc 2462/2015-626 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 Ústavy České republiky a Úmluvy o právech dítěte.

Městský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností rozhodl, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 Mgr. Libor Stočes není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, vedené obvodním soudem pod sp. zn. 0 P 71/2007.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila zásadní nesouhlas s napadeným rozhodnutím a namítala, že v důsledku tohoto rozhodnutí by podle jejího názoru ve věci měl rozhodovat nadále soudce, o jehož nepodjatosti má pochybnosti.

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům na takový návrh kladený, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady pro přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. V posuzované věci stěžovatelka ústavní stížností napadla rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodováno o jejím návrhu na vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí ve věci o úpravu styku k nezletilým synům stěžovatelky. Ústavní soud může být povolán ke kontrole postupu soudu teprve po skončení řízení. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost rozhodujícího soudce zůstává zachována i nadále v řízení ve věci samé. V dané procesní situaci tedy nelze napadené usnesení Městského soudu v Praze považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, která má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z jeho již ustálené rozhodovací praxe k rozhodnutím o podjatosti soudců (srov. např. usnesení ze dne 28. července 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16, ze dne 30. září 2016 sp. zn. I. ÚS 2625/16 a ze dne 19. října 2016 sp. zn. III. ÚS 3410/16).

Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

K návrhu stěžovatelky na spojení posuzované ústavní stížnosti s ústavní stížností, která je Ústavním soudem vedena pod sp. zn. II. ÚS 1308/15, je třeba poznamenat, že Ústavní soud ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na zproštění opatrovníka nezletilých dětí jeho funkce v řízení o návrhu otce na rozšíření styku s dětmi, usnesením ze dne 3. ledna 2017 sp. zn. II. ÚS 1308/15 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Z důvodu posouzení předmětné ústavní stížnosti jako nepřípustné pak Ústavní soud nepřikročil ke spojení navrhovaných věcí.

Pokud se týká návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti splněny nejsou.