I.ÚS 3612/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3612/22 ze dne 21. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené Mgr. Michalem Burčkem, advokátem, sídlem V Potočkách 1537/8, Praha 4 - Modřany, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2022 č. j. 101 Co 106/2022-1530, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 12. října 2022 č. j. 101 Co 106/2022-1543, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a R. O. a nezletilého N. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 6. 12. 2021 č. j. 12 Nc 75/2019-1228 Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozhodl, že druhý vedlejší účastník, nezletilý (dále jen "nezletilý") se svěřuje pro dobu před a po rozvodu manželství do péče stěžovatelky, matky (dále též jen "matka"), (výrok I.), dále rozhodl o výživném, které je první vedlejší účastník - otec (dále jen "otec") povinen pro nezletilého platit (výroky II. až IV.), upravil styk otce s nezletilým a rozhodl, že výrok I. a výroky V. až XV. tohoto rozsudku jsou předběžně vykonatelné (výroky V. až XV.). Výroky XVI. až XVIII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali otec i matka odvolání, otec napadl rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, matka odvolání podala proti výrokům II., III., IV., V., VI. a IX. rozsudku, tedy do částí týkajících se úpravy styku nezletilého s otcem a úpravy výživného. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu (dále jen "rozsudek krajského soudu") byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. a ve výrocích V. až XIV. změněn tak, že nezletilý se s účinností od právní moci tohoto rozsudku a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů svěřuje do asymetrické střídavé péče rodičů tak, že v době od čtvrtka sudého kalendářního týdne od 15:00 hodin do pondělí lichého kalendářního týdne do 15:00 hodin bude nezletilý v péči otce a v době od pondělí lichého kalendářního týdne od 15:00 hodin do čtvrtka sudého kalendářního týdne do 15:00 hodin bude nezletilý v péči matky, a dále byla upravena péče o nezletilého v období jarních školních prázdnin, velikonočních školních prázdnin, hlavních letních školních prázdnin, podzimních školních prázdnin a vánočních školních prázdnin (výrok I.). Výroky II. až IV. bylo rozhodnuto o výživném pro nezletilého. Výrokem V. byly výroky IV. a XV. rozsudku okresního soudu vypuštěny a výroky VI. a VII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud napadeným rozhodnutím v rozporu s doporučením vydaným soudní znalkyní PhDr. Vladimírou Strakovou a také v rozporu se zprávou orgánu sociálně-právní ochrany dětí, zprávou Arcidiecézní Charity Praha ze dne 24. 3. 2021 a zprávou dětského psychologa PhDr. Václava Mertina upozadily jedno ze čtyř základních kritérií určujících nejlepší zájem dítěte, a to přání nezletilého. Stěžovatelka poukazuje na to, že v soudním spise je odbornými vyjádřeními PhDr. Strakové či PhDr. Mertina doloženo, že nezletilý je velmi inteligentní, introvertní a vnímavý chlapec, který je s přihlédnutím ke svému věku schopen jasně formulovat své názory, přičemž jde o názory, které si vytvořil na základě svých zkušeností a svého úsudku sám, nikoliv o názory převzaté od dalších osob. Krajský soud však přání nezletilého ohledně preferovaného rozsahu styku s otcem nevzal v úvahu. Podle stěžovatelky tak krajský soud postupoval v rozporu s čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, jakož i v rozporu s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť tímto postupem krajský soud neoprávněně zasáhl do soukromého a rodinného života matky i nezletilého, znemožnil jim v rozporu s jejich přáním trávit spolu volný čas a získávat tak mimo jiné společné zážitky a vzpomínky, a pozitivně tak rozvíjet svůj vzájemný vztah (matky a syna). Matce nadto krajský soud bezdůvodně znemožnil podílet se na výchově syna v období "školního klidu" na "poznávání světa" a vytváření životních hodnot nezletilého v rámci rekreačních a volnočasových aktivit, vícedenních výletů či rekreací. Podle rozsudku krajského soudu má matka tuto možnost pouze v průběhu 1/2 letních prázdnin a 1/2 vánočních prázdnin, zatímco otec nadto každé jarní, velikonoční a podzimní prázdniny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje na to, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, či jiné závěry při neshodách rodičů o významných záležitostech nezletilého, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. I