CS · EN DE FR brzy

I.ÚS 364/06 — Ústavní soud

ECLI: nalus:1-364-06_1
Datum: 2007-10-02
Z rozhodnutí: Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. Č., zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, čj. 7 Afs 147/2004 - 85, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2004, čj.…
NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 364/06 ze dne 2. 10. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. Č., zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, čj. 7 Afs 147/2004 - 85, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2004, čj. 11 Ca 239/2003 - 37, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 1. 7. 2003, čj. FŘ-5922/11/03, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu - Jižní město ze dne 31. 10. 2000, čj. 82977/00/011931/4152, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby byla zrušena shora označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu (dále jen "finanční ředitelství") a Finančního úřadu pro Prahu - Jižní město (dále jen "finanční úřad"). Stěžovatel uvedl, že správce daně, při provádění daňové kontroly, postupoval v rozporu se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a že v řízení před správními orgány a správními soudy byla porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele mu neměla být daň doměřena podle pomůcek, protože neporušil povinnost dokazování jím uváděných skutečností v daňovém přiznání, účetnictví bylo vedeno průkazným způsobem a správně. Stěžovatel tvrdí, že neměl možnost být přítomen jednání s pracovníky správce daně při daňové kontrole, protože správce daně jednal s osobou, která nebyla vybavena řádnou plnou mocí a nemohl tak navrhovat důkazní prostředky a účinně bránit svá práva. II. Z rozhodnutí obecných soudů a správních orgánů bylo zjištěno, že u stěžovatele byla v březnu 2000 zahájena daňová kontrola daně z příjmu fyzických osob za rok 1995, 1996 a 1997. Finanční úřad, jako správce daně, vyzval stěžovatele, zastoupeného zmocněnkyní, k doložení podkladů. Zmocněnkyně stěžovatele na výzvy správce daně nereagovala. V červnu 2000 stěžovatel vypověděl své zmocněnkyni plnou moc, se zprávou o daňové kontrole vyjádřil nesouhlas a navrhl náhradní lhůtu k předložení požadovaných důkazů. Finanční úřad, s odkazem na ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., konstatoval, že nebylo možno stanovit daňovou povinnost dokazováním a že je oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek. Finanční úřad vydal dne 31. 10. 2000, pod čj. 82977/00/011931/4152, dodatečný platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za rok 1997, kterým stěžovateli dodatečně vyměřil daň z příjmu fyzických osob ve výši 639 510,-- Kč. V listopadu podal stěžovatel námitky proti zprávě o daňové kontrole. V lednu 2001 napadl dodatečný platební výměr odvoláním. Finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 1. 7. 2003, čj. FŘ-5922/11/03, odvolání zamítlo. Městský soud žalobu stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství zamítl rozsudkem ze dne 6. 5. 2004, čj. 11 Ca 239/2003 - 37, a kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku městského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 7 Afs 147/2004 - 85. III. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími tyto orgány zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je ale zřejmé, že stěžovatel uvedenou funkci Ústavního soudu neuznává a institut ústavní stížnosti patrně považuje za další opravný prostředek v rámci správního soudnictví. Stěžovatel v ústavní stížnosti několikrát zopakoval, že správce daně jednal s osobou, která k tomu nebyla zmocněna, takže nemohl v daňovém řízení uplatňovat svá práva. S nekonzistentností a účelovostí těchto stěžovatelových tvrzení se již dostatečně vypořádalo jak finanční ředitelství, tak oba správní soudy. Stěžovatel údajně neplatnou dohodu o zastupování (o plné moci) vypověděl v červnu 2000. Sám předložil "průkaz plné moci" správci daně a spolu se svou zmocněnkyní se zúčastnil jednání se správcem daně (dne 13. 4. 2000) a na jednu z výzev, doručenou zmocněnkyni, reagoval v telefonickém rozhovoru se správcem daně (str. 6 rozhodnutí finančního ředitelství). Ani jedna z uvedených skutečností rozhodně nesvědčí pro to, že by se stěžovatel se svou zmocněnkyní nedohodl na tom, že jej bude zastupovat v řízení před správcem daně. Postup správních orgánů v této otázce a její zhodnocení správními soudy je podle názoru Ústavního soudu ústavně konformní, do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Pokud finanční orgány a následně správní soudy dospěly k závěru, že stěžovateli byla v souladu se zákonem, aniž by bylo zasaženo do jeho procesních práv, stanovena daňová povinnost podle pomůcek, za situace, kdy ani přes opakované výzvy nepředložil požadované podklady, nelze podle Ústavního soudu označit jejich rozhodnutí za ústavně nesouladné. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2007 Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu        

Citovaná ustanovení

§ 35 (337/1992 Sb.)
DomůŽivotní situaceOtázkyPrávní oblastiJudikaturaAnalýza dopisuVzory smluvCeníkMCP / APIWidget pro webyO násKontaktVOPGDPRReklamace

Provozuje Eucalypt 4 s.r.o., IČO 22103741, Jičínská 226/17, Praha 3 (kontakt). Zdroj dat: e-Sbírka / justice.cz (oficiální). Výklady generovány AI z textu zákona, orientační — nenahrazují radu advokáta.