I.ÚS 3640/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3640/10 ze dne 12. 4. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem Místecká 329/258, Ostrava - Hrabová, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, č. j. 33 Cdo 1711/2009-95, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2008, č. j. 57 Co 47/2008-72, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody: Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2008, č. j. 57 Co 47/2008-72, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 10. 2007, č. j. 22 C 73/2007-33, jímž jmenovaný okresní soud vyhověl žalobě stěžovatelky a zavázal žalovanou (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) k úhradě částky 58.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud svým měnícím rozhodnutím žalobu zamítl a zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, č. j. 33 Cdo 1711/2009-95, zamítnuto. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výkladem § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"), učiněným Krajským soudem v Ostravě a Nejvyšším soudem. Tyto soudy, podle tvrzení stěžovatelky, vykládají citované ustanovení zákona (jeho relevantní část) tak, že nevyvratitelná právní domněnka o neodstranitelnosti vady v případě nedodržení třicetidenní lhůty k vyřízení reklamace může nastat jen tehdy, trpí-li skutečně reklamovaná věc naříkanou vadou. Takovýto výklad je však prý ústavně nekonformní. Podle stěžovatelky je totiž nutno rozlišit okamžik přijetí reklamace (kdy prodávající vezme na vědomí, že kupující u něj uplatňuje odpovědnost za vady) a okamžik vyřízení reklamace (kdy se vada posuzuje, popřípadě odstraňuje atp.). Nestihne-li prodávající fázi vyřízení ve třicetidenní lhůtě, znamená to podle stěžovatelky pro účely zákona o ochraně spotřebitele (který konvenuje snaze práva Evropské unie chránit slabší stranu - spotřebitele), že reklamovaná věc má neodstranitelnou vadu, a to se všemi zákonnými důsledky. Stěžovatelka zkrátka nesouhlasí s tím, že podmínkou aplikace § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele je prokázání existence vady zboží. Takovou podmínku totiž uvedené ustanovení zákona na ochranu spotřebitele nestanoví. Opačný výklad považuje stěžovatelka za příliš extenzivní, jdoucí v neprospěch spotřebitele. Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným výkladem bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina") a ve smyslu článku 6 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka má konečně zato, že výklad § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, který přijaly oba soudy, implikuje omezení vlastnického práva spotřebitele nad míru přiměřenou a předpokládanou zákonem. Připustí-li se totiž, že argumentace obou soudů je správná, bude tak "posvěcený" stav, kdy stěžovatelka byla vyloučena z možností vykonávat své vlastnické právo k prstenu, a to po dobu delší než je předpokládaná zákonem. Došlo tak i k porušení čl. 11 Listiny. II. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karviné sp. zn. 22 C 73/2007. Zjistil, že rozsudkem ze dne 8. 10. 2007, č. j. 20 a C 73/2007-33, bylo rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 58.000,- Kč s příslušenstvím (parafráze výroku I) a náklady prvostupňového řízení ( parafráze výroku II). Odkázal na ustanovení § 19 zákona o ochraně spotřebitele, které upravuje podmínky a povinnosti podnikající osoby při vyřízení reklamace. Je povinností prodávajícího i v případě, že u výrobku vada zjištěna není, vyřídit reklamaci sdělením, že výrobek žádnou vadou netrpí, a to v zákonné třicetidenní lhůtě. Pokud to prodávající zákonné lhůtě neučiní, nastává, bez ohledu na to, zda výrobek vadný byl či nebyl, fikce existence neodstranitelné vady a důsledky s tím spojené. Ustanovení § 19 zákona o ochraně spotřebitele totiž nerozlišuje následky nevyřízení reklamace v zákonné lhůtě u výrobků, kde je následně zjištěna vada a u výrobků, kdy vada zjištěna nebyla. Prvostupňový soud měl tedy zato, že nastala nevyvratitelná právní domněnka o existenci neodstranitelné vady prstenu a nároky stěžovatelky s tím spojené bez ohledu na to, zda prsten vadou trpěl či nikoliv. K odvolání žalované (vedlejší účastnice) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 12. 2008, č. j. 57 Co 47/2008-72, rozhodl tak, že: "I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: [...] Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 58.000,- Kč s úrokem z prodlení běžícím od 23.12.2006 do zaplacení, se zamítá. Dále rozhodl, že žalobkyně - stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud odkázal na správná skutková zjištění, která ani po doplnění dokazování odvolacím soudem nebyla zpochybněna. I většina právních závěrů okresního soudu je podle krajského soudu správná. Krajský soud s odkazem na ustanovení § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele uvádí, že každá reklamace musí být vyřízena, včetně odstranění vady, bez zbytečného odkladu, nejpozději však do třiceti dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud nedošlo mezi prodávajícím a spotřebitelem k dohodě o lhůtě delší. V případě nedodržení této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit. Nevyvratitelná právní domněnka o neodstranitelnosti vady v případě nedodržení lhůty k vyřízení reklamace však může - na rozdíl od okresního soudu - nastat pouze za předpokladu, že reklamovaná věc vadou skutečně trpí. Jestliže však bylo znaleckým posudkem prokázáno, že prsten vytýkanou vadou netrpěl, nemohla nastat ani nevyvratitelná právní domněnka uvedená v poslední větě citovaného ustanovení § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, podle níž je nutné i odstranitelnou vadu považovat za vadu neodstranitelnou včetně právních následků z toho plynoucích (tzn. i možnosti odstoupení od smlouvy). K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, č. j. 33 Cdo 1711/2009-95, tak, že se dovolání zamítá a že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí se Nejvyšší soud zcela ztotožnil s právním názorem krajského soudu. K tomu ještě dodal: "Výrazem ustálené soudní praxe (srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1983 pod č. 22, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 171/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008) je, že kupujícím uplatněné právo z odpovědnosti za vady je důvodné jen tehdy, je-li reklamovaná vada skutečně vadou, vyskytuje-li se u prodané věci v době uplatnění práva z odpovědnosti za vady a má-li takovou povahu, jaká je pro uplatnění kupujícím zvoleného práva vyžadována. Význam ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. se váže k poslednímu z uvedených požadavků; jako sankci za opožděné vyřízení reklamace stanoví nevyvratitelnou právní domněnku, že kupujícímu (spotřebiteli) svědčí práva z titulu neodstranitelnosti vad, i když jde o vady, které by bylo možno odstranit (§ 622 odst. 1 obč. zák.). Závěr, že nedostatek (závadu) koupené věci, kterou kupující v záruční době reklamoval, se uplynutím lhůty stanovené ve třetí větě § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. stává bez dalšího vadou projevující se jako rozpor s kupní smlouvou (§ 619 odst. 1 obč. zák.), nelze z citovaného ustanovení dovozovat; soud se proto musí vždy existencí tvrzené vady zabývat." III. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesp