I.ÚS 3672/25 – Ústavní soud

I.ÚS 3672/25 ze dne 17. 3. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Hanou Hirschovou, advokátkou se sídlem Tylova 837, Pelhřimov, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 2. 10. 2025 č. j. 15 Co 352/2025-362, 15 Co 353/2025-362 a proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. 6. 2025 č. j. 0 P 238/2016-332, 6 PaNc 66/2025 za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově jako účastníků řízení a J. K., nezletilého A. K. a nezletilého M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Řízení před opatrovnickými soudy inicioval stěžovatel návrhem, aby byl upraven jeho styk s nezletilými vedlejšími účastníky, syny stěžovatele a vedlejší účastnice. Okresní soud v Pelhřimově stěžovatelův návrh napadeným rozsudkem zamítl. Tento rozsudek ke stěžovatelově odvolání výrokem II. napadeného rozsudku potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích (pobočka v Táboře). Stěžovatel se nyní ústavní stížností domáhá zrušení těchto soudních rozhodnutí s tvrzením o porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Shrnutí napadených rozhodnutí 2. Okresní soud vyšel v napadeném rozsudku z toho, že styk otce s dětmi probíhal po rozvodu manželství rodičů v roce 2017 většinou nepravidelně. V roce 2018 se otec odstěhoval do zahraničí, od té doby styk otce s dětmi neprobíhal. Otec tvrdil, že mu ve styku s nimi brání matka, naopak matka tvrdila, že samy děti styk s otcem odmítají. Z opatrovnického spisu je zřejmé, že kontakt s otcem odmítaly již v předchozích řízeních. Z pohovoru soudkyně s dětmi vzešlo, že nezletilý A. se s otcem stýkat nechce, otec se chová arogantně jak k matce, tak k němu a bratrovi. Po odjezdu do Irska ho otec nekontaktoval až do doby před několika měsíci, kdy ho začal kontaktovat docela často, proto si otce zablokoval. Bylo by mu nepříjemné, kdyby mu soud nařídil s otcem styk. Nezletilý M. naposledy otce viděl před sedmi lety, nemá zájem se s ním setkat či vidět, nevzpomněl si, jakou aktivitu s otcem naposledy dělal. Otec se o něj nezajímá, nenapíše mu k svátku nebo k narozeninám. Ví ale, že přes matku mu otec píše (jak se má, co dělá), odpovídá mu, že dobře. 3. Okresní soud neshledal důvody pro úpravu styku otce s nezletilými, přestože rodiče nejsou schopni se dohodnout na způsobu styku otce s dětmi. I přes nezastupitelnou úlohu otce ve výchově nezletilých dětí podle okresního soudu není v jejich zájmu jim striktně kontakt s otcem nařizovat, protože by to v jejich věku mohlo být vzhledem k jejich odmítavému postoji kontraproduktivní. Obě děti jsou ve věku, kdy jsou schopny formulovat vlastní názor. Mezi dětmi a otcem nejsou vybudovány dobré vztahy a ani v minulosti nebyly. Pokud by byly, děti by nabízený kontakt ze strany otce neodmítaly. Závěrem se okresní soud zabýval tím, zda odmítání otce nezletilými dětmi není natolik intenzivní, že by bylo v jejich zájmu, aby styk s otcem nadále neprobíhal vůbec. Okresní soud uzavřel, že náhled dětí se může změnit, proto neshledal podmínky pro zákaz styku nezletilých s otcem. 4. Krajský soud v napadeném rozsudku nejprve uvedl specifickou situaci dané věci. Rodiče se v roce 2016 rozešli v nízkém věku nezletilých dětí, zpočátku byli ve shodě ohledně péče i styku. Oba později v roce 2018 (kdy už otec pobýval v zahraničí) podali návrh na úpravu styku otce s nezletilými: matka s tvrzením, že otec jezdil pro děti nepravidelně a měnil termíny, otec s tvrzením, že mu matka styk neumožňuje. Otec vzal později návrh zpět. V nynějším odvolacím řízení bylo zpochybněno tvrzení otce, že jej nezletilý A. sám kontaktoval v roce 2022. Naopak z výpovědí obou dětí je potvrzena výpověď matky, že otec je většinou několikrát za rok kontaktuje se zprávami a žádostí o setkání; matka nezletilé děti informuje, ty však o kontakt s otcem nemají zájem. Také opatrovník v odvolacím řízení uvedl, že nezletilí se opakovaně vyjádřili tak, že o kontakt s otcem nemají zájem, je pro ně cizí osobou, a že jim matka zprávy otce ukáže a nabídne jim možnost komunikovat, kterou nezletilí využít nechtějí. 5. Krajský soud se ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu, které podle něj nestojí jen na stanovisku nezletilých dětí. Stanovení osobního styku nezletilých dětí s otcem by bylo pouze formální. Je totiž evidentní, že mezi otcem a nezletilými není vytvořena ani standardní průměrná vazba, protože se otec s dětmi viděl naposledy začátkem prosince 2017. Není reálné očekávat, že by mohlo bez dalšího dojít k osobnímu styku; opětovné navázání kontaktu by vyžadovalo nejprve krátkodobý a později pravidelný kontakt, třeba za asistence odborné osoby jednou týdně na několik hodin. Otec ale dlouhodobě žije v Irsku a sám požaduje kontakt pouze třikrát za rok. Možnost upravit jinou než osobní formu styku považoval krajský soud obecně za výjimečnou, protože nemusí vždy vyžadovat pevná časová pravidla. K obnovení běžného vztahu by v nynějším případě navíc obtížně přispěla, protože by ji nezletilí vzhledem ke svému postoji brali také spíše jako formální povinnost. Ani o tuto formu komunikace přitom nezletilí nemají zájem. Zejména u nezletilého A. je nutné jeho stanovisku přičíst podstatnou váhu. Shrnutí ústavní stížnosti 6. Stěžovatel popsal, že dlouhodobě usiluje o obnovení kontaktu se svými nezletilými syny. Protože se mu to v uplynulých letech nepodařilo na základě dohody s vedlejší účastnicí, podal návrh opatrovnickému soudu. Matka ani neplní svoji povinnost informovat otce o podstatných záležitostech týkajících se nezletilých. Opatrovnickým soudům stěžovatel vytýká, že rozhodly výlučně na základě přání nezletilých, čímž na ně nepřiměřeně přenesly odpovědnost. Nezabývaly se naopak dalšími relevantními okolnostmi, zejména mírou objektivity postoje nezletilých. Měly také hodnotit zájem nezletilých dětí komplexněji, včetně příčin rozvratu jejich vazeb s otcem a případných možností nápravy jejich vztahu. Napadenými rozhodnutími došlo k úplnému vyloučení otce ze života nezletilých. Stěžovatel nemá prakticky žádnou možnost domoci se kontaktu s nezletilými, jen stěží může změnit jejich postoj bez jakéhokoliv styku s nimi. 7. Stěžovatel si byl od počátku vědom, že obnovení vztahu se syny nebude jednoduché, proto navrhoval podstoupení rodinné terapie či asistovaného styku. Také navrhoval styk pouze v minimálním rozsahu s postupným rozšiřováním. Okresní soud se vůbec nezabýval možnostmi nepřímé komunikace s dětmi a krajský soud této možnosti nedal žádnou šanci. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že tato forma komunikace by mohla nezletilým v domácím prostředí umožnit postupně si obnovit důvěru a vztah vůči stěžovateli. Nezletilý M. u opatrovníka podle stěžovatele poznamenal, že by si dovedl představit napsat otci jednou za čas e-mail. 8. Právo rodiče na péči o dítě a styk s ním podle stěžovatele představuje základní součást rodičovské odpovědnosti, a to nejen prostřednictvím osobního kontaktu, ale i jiných forem komunikace. Podotýká, že současná judikatura klade stále větší důraz na nezastupitelnou úlohu otce v životě dítěte. Stěžovatel konkrétně poukazuje na nález sp. zn. III. ÚS 2271/25, podle kterého jsou soudy povinny aktivně činit kroky, které by mohly vést k obnově a rozvoji vztahu rodiče a dítěte, jež rodiče striktně odmítá. Posouzení Ústavním soudem 9. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud ji posoudil jako směřující proti rozsudku okresního soudu a proti výroku II. rozsudku krajského soudu, přestože stěžovatel závěrem své ústavní stížnosti navrhuje zrušit rozsudek krajského soudu jako celek. Ústavní soud vycházel z toho, že úvodem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí vedle rozsudku okresního soudu pouze výrok II. rozsudku krajského soudu, stejně tak je vymezeno oprávnění advokátky zastupovat stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti v přiložené plné moci. Vůči výroku I. rozsudku krajského soudu (který se týká stanovení výživného na nezletilé) ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nevznáší žádné argumenty. 10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud v rodinněprávních věcech vychází z toho, že rozhodování o těchto citlivých otázkách musí být především doménou obecných (opatrovnických) soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace i díky kontaktu s účastníky řízení mohou mnohem lépe proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace konkrétní rodiny a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé (nález sp. zn. I. ÚS 1708/14, bod 24, obdobně též usnesení sp. zn. III. ÚS 926/24, body 10-11). 12. Se stěžovatelem se Ústavní soud shoduje na tom, že děti mají právo na péči obou ro