I.ÚS 3700/18

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. listopadu 2018 a doplněné podáním dne 22. ledna 2019, stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel se žalobou ze dne 6. listopadu 2017 domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 11 616 Kč s příslušenstvím. Usnesením obvodního soudu ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 17 C 220/2017-29, které bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím datové schránky dne 16. listopadu 2017, byl stěžovatel vyzván k úhradě soudního poplatku za žalobu ve výši 2 000 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení. Stěžovatel žádostí ze dne 7. prosince 2017 požádal o osvobození od soudních poplatků a dne 8. prosince 2017 byl na účet obvodního soudu soudní poplatek zaplacen. Vzhledem k tomu, že lhůta k zaplacení soudního poplatku již uplynula, obvodní soud usnesením ze dne 14. prosince 2017 č. j. 17 C 220/2017-34 řízení zastavil.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. srpna 2018 č. j. 25 Co 30/2018-85 potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za protiústavní, neboť má za to, že pro vydání rozhodnutí o zastavení řízení nebyly splněny zákonné předpoklady.

Stěžovatel zejména namítal, že soud prvního stupně řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil i přesto, že v době vydání tohoto rozhodnutí o zastavení řízení ještě nebylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze dne 7. prosince 2017. Podle názoru stěžovatele je soud povinen nejprve rozhodnout o žádosti o osvobození od soudních poplatků, a teprve po právní moci takového rozhodnutí může řízení zastavit.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.

Městský soud v Praze stěžovateli podrobně vysvětlil, že dne 30. září 2017 nabyla účinnosti významná novela o soudních poplatcích, provedená zákonem č. 296/2017 Sb., podle které účastníkům řízení odpadla možnost efektivně zaplatit soudní poplatek i po soudem prvního stupně stanovené lhůtě. Vlivem této novely zákona o soudních poplatcích zákon nyní výslovně stanoví, že k zaplacení soudního poplatku po uplynutí soudem stanovené lhůty k jeho zaplacení již soud nesmí přihlížet. Znění zákona je zcela jednoznačné a neumožňuje žádný jiný výklad.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Ústavní soud tedy v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.